- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Úvodní vsuvka
Tento blog jsem sepsal ještě dříve, než vyšel druhý díl apologeticko-ďábloadvokačního seriálu. Ten vyšel ani ne den předtím, než zcela náhle a nečekaně umřel můj táta. Jeho smrt samozřejmě nijak přímo nesouvisí s tématy blogu, ale cítím potřebu to zmínit proto, protože nevím, jak tato skutečnost (ne)ovlivní mé další psaní a jestli apologeticko-ďábloadvokační seriál bude pokračovat. Tak jen ať se o tom ví.
Jedním z prvotních impulzů, který vyústil do myšlenky sepsat tento text, byla řeč Petra Hájka (odkaz míří přímo na místo kde Hájek začíná mluvit, je to 37:30 minuta) na téma civilizačních perspektiv na letošním Vlasteneckém setkání v Příčovech. Komu se to nechce poslouchat, byť je to jen 15 minut, stručné shrnutí: Hájek se přihlásil k Huntingtonovu hodnocení náboženství jako prvku nejvíc identizujícího a rozlišujícího lidské civilizace. Následně stručně hodnotí vývoj evropské civilizace křesťanskou optikou, označuje ateismus za náboženství (dostane se mu za to nesouhlasného výkřiku z publika), poukazuje na rozklad morálních norem vlivem ateismu, odpor ke znovuvystavěnému mariánskému sloupu v náznaku spojuje k přihlášení se k hodnotám dekadentního západu a na závěr hodnotí problém civilizační sebeidentifikace jako velmi obtížný i pro společenství návštěvníků příčovského setkání.
Hájkova řeč mi přišla možná nejlepší z celé akce ani ne tak kvůli obsahu, jako spíš ohledně nastolení tématu, které i já považuji za důležité. Jaké totiž zhruba bylo rozložení panelistů, osobností i obyčejných účastníků setkání v Příčovech po stránce filosoficko-náboženské? Průzkum této věci jsem si samozřejmě na místě nedělal, ale přesto myslím, že společenství přítomné jak na letošním, tak na loňském ročníku tvořilo reprezentativní vzorek plus-mínus kulturně pravicových lidí, kteří se považují za vlastence (kulturně levicové vlastenectví je podle mne protimluv, rovněž pojem „pro-eurounijní vlastenec“ nemá ke kulatému čtverci daleko),z něhož je možné učinit určitý pseudo-statistický závěr. Co jsem průběžně vypozoroval, tak v této vlastenecké scéně jsou především křesťané (s převahou katolíků) a ateisté, ať už přesvědčení, nebo spíš takoví praktičtí polo-agnostici. Ale ve větším než zanedbatelném množství tam lze identifikovat ještě jednu skupinu, o které bude dnešní text především: (neo)pohané – u nás hlavně ti slovansky zaměření (1).
Setkání v Příčovech bylo mj pokusem o překonání rozporů a nesouhlasů mezi vlastenecky smýšlejícími lidmi, což se na „vnější“ úrovni určitě povedlo. Jak však naznačil Hájek, problém otázky spolupráce mezi ve filosoficko-náboženském smyslu zcela odlišně zaměřenými jednotlivci a skupinami bude mnohem hlubší a obtížnější, než se může zdát. Já bych se chtěl v dnešním textu dotknout problémů a možností spolupráce mezi vlasteneckými křesťany a vlasteneckými, v našem regionu především proslovansky zaměřenými pohany. Protože ačkoliv se v celostátním měřítku k pohanství hlásí zanedbatelné množství obyvatel (podle informace zde se při posledním sčítání lidu v roce 2011 jako „pohan“ označilo 864 lidí, byť dnes by to možná bylo více), v kulturně pravicové vlastenecké scéně tvoří pohani podíl, který už úplně zanedbatelný není. Proč tomu tak je, okomentuji níže.
Na otázku, zda a do jaké míry je taková spolupráce možná, je možno začít odpovídat tak, že se můžeme podívat do jiných evropských států, jak to funguje tam. Bohužel jediný stát, kde o téhle věci něco vím, je Slovensko. To je papírově stále převážně katolickou zemí (62+ % obyvatelstva je dle posledního sčítání lidu katolickí), ale (neo)pohanství je tam zdá se v ještě větším rozkvětu, než u nás. A jedna ze známých tváří slovenského neopohanství, zpěvák Reborn, párkrát zahrál na akcích pro-katolické Kotlebovy ĽSNS. A ještě známější slovenský zpěvák Ondrej Ďurica, který se také hlásí k pohanským bohům, jak plyne z tohoto rozhovoru, s ĽSNS spolupracuje dlouhodobě a v současnosti je i jejím poslancem. Nebo jiný příklad: v redakci (pro-)slovenského časopisu Reconquista jsou jak katolíci, tak pohani. Takže odpověď na otázku, zda je určitá forma spolupráce možná, je jednoznačně ano: je vidět, že když se chce, jde všechno. Druhou věcí je samozřejmě otázka, v čem a do jaké míry je tato spolupráce fakticky možná a logická. K tomu ale až později; nyní bych se rád vyjádřil k pro mne dříve netušené souvislosti pohanství a vlastenectví.
V této věci navážu na svůj předchozí text o pohanství a knize Alaina de Benoista „Být pohanem“ a čtenáři doporučím, aby si z něj nyní přečetl aspoň poslední tři odstavce oddílu „Apologetické a ďábloadvokační komentáře k uvedeným znakům pohanství a křesťanství“. Myšlenka, kterou v nich uvádím a jež byla i pro mne určitým „objevem“ říká, že vlastenectví je vlastně původně pohanský koncept. Zní to možná trochu nadneseně, ale v minulém článku je naznačeno proč tomu tak je. Vlastenectví je totiž láskou k vlasti, tzn. kusu země popř. státu, kterou/který jsem si zvolil za svou vlast (byť moje národnost je třeba jiná). Vlastenectví tedy znamená určité pouto k záležitosti hmotného světa, k "matce zemi", což má filosoficky blíže k pohanství než křesťanství, které naopak zdůrazňuje potřebu odpoutanosti od věcí tohoto světa. Křesťanství bývá "obviňováno" z jakéhosi kosmopolitismu a „globalismu“, což se sice vlastenecky založeným křesťanům může zdát nesmyslné, ale má to určitý logický základ, plynoucí z křesťanského univerzalismu. Nevím už ve které knize jsem navíc četl větu z níž plynulo, že svatá říše Římská národa německého měla ve středověku v plánu ovládnout celý svět a učinit z něj jediný stát s jediným (katolickým) náboženstvím. Pokud jde tedy o vlastenectví, to rozhodně původně není křesťanským konceptem; křesťan samozřejmě vlastencem být může, jak uznává i pohanský autor tohoto článku, ale kdyby chtěli být pohané „škaredí“, mohli by vlastenecké křesťany trochu obvinit z toho, že jim vlastenectví tak trochu „ukradli“. Ona navíc taková ta vlna zdůrazňování národnosti („jaro národů“), což s vlastenectvím dost souvisí, se objevuje až koncem 18 století, a když tedy Katolická církev i v katechismech, jako v tom od F. Spiraga, hovoří o lásce k vlastnímu národu a vlasti a dává to do souvislosti se čtvrtým přikázáním desatera a láskou k bližnímu, lze to chápat i jakousi dobovou reakci na „trend“ ve společnosti (ale pokud se mýlím, ať mne v tomto znalci dějin katolicismu prosím opraví). Navíc zmíněný F. Spirago na úvod v logickém souladu s biblickým příběhem o pádu Babylonské věže ve výše odkazovaném katechismu na str. 30 uvede, že pluralita národů je v prvé řadě Božím trestem; a jeho následné argumenty pro současnou „chtěnost plurality národů Bohem“ vyznívají malinko více jako „wishful thinking“, než jako něco logicky vyplývajícího z křesťanské nauky. Suma sumárum, i já jako křesťan uznávám, že vlastenectví je původně více „pohanské“, než by si vlastenečtí křesťané možná přáli, a mělo by k tomu od nás/nich být rozhodně přihlédnuto právě v otázce možné vlastenecké spolupráce křesťanů a pohanů. Jistě je třeba zmínit i to, že existují i „levicoví pohané“, které bychom v současnosti našli např. v radikálně ekologických (ekoteroristických) kruzích. Nevím, jak jsou na tom s vlastenectvím, ale tipuji že to nic žhavého nebude a s kulturně pravicovými vlastenci určitě chtít spolupracovat nebudou, stejně jako oni s těmito také ne.
Otázka, zda je spolupráce kulturně pravicových křesťanů a pohanů možná, má tedy - alespoň za mne - odpověď ano. Jinou otázkou je, do jaké míry / v čem je možná a zda je žádaná/žádoucí. V této věci je rozhodující, nakolik která strana zaujme spíše ortodoxistický, nebo spíše pragmatický postoj. Je jisté, že na obou stranách „barikády“ budou existovat skupinky a jednotlivci, pro něž ortodoxie bude svatá a pro které bude taková spolupráce nemožná zcela principielně a ve všem. Já patřím spíš mezi zastánce pragmatického postoje. Máme totiž obě skupiny společného nepřítele, kterým je neoliberální levice se svými multikulturalismy, gendery, black lives mattery, zelenými úděly, imigracemi, LGBTQI +-*/ atp, která destruuje všechno – křesťanství nekřesťanství, pohanství nepohanství. A krom toho jsou nepřáteli především naši, ale i zahraniční vlastizrádní politici, světoví bankéři, nemorální milionáři typu Bill Gates a spol. Je zde tedy možnost zachování se dle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Vím, že leckomu bude takové heslo připadat už příliš „liberální“ a že se budou ozývat hlasy, že s ďáblem 1 není možno se spojovat jen proto, že je taky proti ďáblu 2. Proto bych viděl jako ideální, kdyby si obě skupiny sedly za společný stůl a zcela férově si o možnostech, podmínkách, předmětech a formě spolupráce promluvily. Ostatně, takovou debatu bych si ohromně rád poslechl.
Věřím, že jedním z motivů setkání v Příčovech bylo i pokusit se překonat rozdrobenost vlastenecké scény. Rozdrobenost, která je velkým problémem, protože s ní bude nepřítel vždy silný, kdežto my slabí. Dokážou ji v rámci boje za společnou věc aspoň na čas překonat i tak protikladné skupiny, jako křesťané a pohané? To záleží jen na nás / na nich. Pokud tento můj text bude impulzem, aby se v tomto směru „začalo něco více dít“, bude to velkým úspěchem.
Poznámky:
1) Koho vlastně řadím do té české „pohanské“ scény, která je s tou vlasteneckou ochotná být v nějakém kontaktu (např. právě na akcích jako Příčovy) a sdílí s ní určité podstatné náhledy? Lze vyjmenovat „kontroverzního“ religionistu a dříve i kandidáta za Národní demokracii Jana Kozáka, který je mimochodem asi jedinou mi známou výraznou angažovanou osobností českého pohanství; to je mimochodem jeden z deficitů českého kulturně-pravicového pohanství, že jí chybí výrazné osobnosti. Částečně sem lze asi zařadit také skomírající českou pobočku Generace identity, ještě mnohem částečněji některé stoupence Koncepce sociální bezpečnosti (mezi něž zřejmě patří i malé nakladatelství Zakázané vzdělání Jana Buzka, které také mělo stánek v Příčovech a které prodává i knihy výše zmiňovaného Jana Kozáka), nebo – pravděpodobně – i Zdeňka Říhu, který rovněž na vlasteneckých akcích prodává knihy a další předměty a kromě toho vede web Slovanská kultura.
Další články autora |
Sosnová, Třinec - Dolní Líštná, okres Frýdek-Místek
2 900 000 Kč