... než co? To se, milý čtenáři, dozvíš, až na nejmenovaném místě tohoto článku, nikoliv v perexu. A neboj, článek není žádný iks-stránkový román.
Tak. Doufám, že se mi lehce provokativním názvem článku podařilo svést pozornost nejen pár příznivců strany Svobodných a že článek rozklikli :-D I když je budu muset trošku zklamat tím, že nebudu psát o politické, nebo individuální-vnější občanské svobodě. Ale přesto o svobodě, a tak si možná i přesto článěk dočtou: konkrétně především o svobodě rozhodování. Už jsem tu o svobodě dříve psal, ovšem jednalo se o dost dlouhý a pro filosoficky neškoleného čtenáře možná i náročný text, navíc rozdělený do více dílů. Takže jednak proto, že je opakování matka moudrosti, a jednak proto, abych některé své myšlenky shrnul do čitelnější, stručnější a obecně přístupnější podoby, je tady dnešní text.
Svoboda v jakékoliv podobě je všeobecně považována za něco, co je nepochybně skvělé, dobré, lepší než nesvoboda, něco co přirozeně chceme, hlavně pro sebe. Pojďme si ovšem stručně vypsat pár ne zrovna příjemných důsledků (mírně řečeno), které plynou konkrétně ze svobody rozhodování, pokud tato existuje:
1. Pokud existuje svoboda vůle (ač to možná není jediný předpoklad, ale každopádně je to předpoklad nutný), tak každým svým nejdrobnějším rozhodnutím pácháme masovou "možnocidu": každá volba, skrz kterou uskutečníme jednu konkrétní možnost (např. možnost A), znamená věčnou, nenávratnou smrt všech ostatních možností non-A. Jistě, je spousta možností, u nichž nám na jejich věčné smrti nijak nezáleží - např. možnost pohnout prstem na tom a tom místě v tom a tom čase o 2.5612 milimetrů a ne o 2.5613. Ale je i spousta jiných možností, jejichž "vražda" je bez nadsázky tragická. Např. pokud platí teze o tom, že každý z nás se mohl narodit pouze těm rodičům, jímž se fakticky narodil, a žádným jiným, pak pokud zabiju nějakého člověka, nezabiju jen jeho, ale způsobím, že již nikdy nevzniknou žádní lidé z těch, pro něž by tento zabitý jedinec byl "kořenem rodokmenu". A existencialitu takové skutečnosti snad opravdu nemusím zdůrazňovat ...
2. Pokud by nebylo svobody, nebylo by ani žádného zla. Určitě ne mravního zla; jestli ani ontologického (např. přírodní katastrofy či tragické nehody), je otázka, ale i to je dost možné. Ale na druhou stranu neplatí, že pokud by nebyla svoboda, tak že by neexistovalo žádné dobro. Ani není pravda, že by nebyla žádná láska - byla: vždyť zvířata také milují a umí být nesmírně věrné.
3. Svoboda rozhodování (popř. svoboda vůle) byla historicky zavedena právě proto, aby bylo vysvětleno zlo, a aby byl Bůh i přes extrémní množství zla ve světě obhájen jako zcela dobrý a jakožto ten, kdo za zlo nenese žádnou odpovědnost. Kdo ví, jestli by člověk měl vůbec nějaký motiv řešit problém svobody, resp. jestli by jej nějaký pojem jako svoboda vůle vůbec napadnul, pokud by v dějinách lidstva nebyl vykonán jediný zlý skutek.
4. Pokud platí určité konkrétní principy aristotelsko-scholastické filosofie, pak tvrdím a jsem schopen vyargumentovat, že jediný autenticky svobodný skutek je skutek zlý. Prostě a jednoduše, svoboda je především, ne-li výhradně o zlu.
5. Říkáme, že pokud by nebylo svobody vůle, tak by nemělo smysl ani někoho chválit, ani někoho hanit či odsuzovat. Museli bychom zrušit věznice, soudnictví atp. a přinejlepším je předělat na karantény popř. léčebny nemocných; stejně tak bychom nemohli nikoho za nic odměnit. Ale upřímně: jde nám stejně o chválu, jako o hanu? Mám za to, že v žádném případě: jde nám především, či výhradně o hanu a odsuzování. Nevadilo by nám tak moc, kdybychom nemohli nikoho pochválit, ale vadilo by nám hodně, kdybychom někoho nemohli pokárat či odsoudit za jeho svobodný zlý skutek.
6. Pokud existuje svoboda vůle, pak existuje jedna obrovská nesvoboda: nesvoboda nevolit, nerozhodovat se. Pokud např. nespíme, musíme se nějak rozhodovat v každém okamžiku; stejně jako já teď, když píšu tento řádek. Nemůžeme si nikdy odpočinout od mnohdy extrémně tíživé nutnosti volit. V tomto smyslu měl Sartre pravdu, když napsal, že člověk je odsouzen ke svobodě.
7. Pokud jsme v situaci volby, pak si drtivou většinou vůbec nemůžeme vybrat možnosti, mezi nimiž budeme volit. Naopak, sadu těchto možností nám předhazuje okolní realita, a to často zcela krutě a bezohledně. Mohou na nás dopadnout náhle a drtivě, zastihnout nás zcela nepřipravené, postavit nás před děsivé Sofiiny volby ...
8. Všichni známe heslo, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pomiňme nyní, že podle některých ona svoboda končí ve skutečnosti ještě mnohem dříve. Ať tak či tak, fakt je takový, že se toto pravidlo neustále dokonale pošlapává a to těmi nejhrůznějšími způsoby. Proti svobodě druhých jsme často absolutně bezmocní.
9. Pokud v našem světě svoboda existuje, jedná se o věc tak extrémně tajemnou a zahalenou temnotou, že to podobně neplatí snad o žádné jiné skutečnosti. Dostatečným důkazem toho budiž samotné dějiny: otázka svobody vůle byla nějak aktuální snad ve všech obdobích dějin filosofie (nejvíce asi ve středověku) a i když byly za celou tu dobu jistě učiněny určité pokroky, nemám pochybnosti o tom, že filosofové budou otázku svobody řešit do doby, než skončí svět. Pokud je však svoboda tak intimně spojena se zlem, jak bylo doufám čitelné z předchozích bodů, přijde mi osobně její neproniknutelně temná tajemnost jako něco poměrně cynického ze strany reality. Proč to, co má ty největší existenciální dopady, musí být tím nejtajemnějším, nejproniknutějším černočernou temnotou? Nevím. Pouze absolutně nedovedu pochopit, jak něco takového může někomu nejen nevadit, ale jak v tom dokonce může najít úlevu ...
Takže, po uvedení všech těchto bodů již mohu dokončit otázku, kterou jsem vložil i do názvu článku:
Je svoboda opravdu tak ultranepochybně lepší, než determinismus?
Nevím jak vy, ale já si to už v žádném případě nemyslím. Samozřejmě, pokud by sebou determinismus nesl stejně strašné zlo jako svoboda - tzn. pokud by i v determinismu bylo možné to nejchladnější, nejpromyšlenější, plně vědomé a intentionální mučení, vraždění, genocidy, teror, nenávist a další nevyslovitelně strašná zla - pak ať platí raději svoboda. Pokud by to v determinismu možné nebylo, pak je dost možné, že bych mu dal přednost před svobodou: nebo by snad někomu z vás vadilo, kdybyste měli být "determinovaně šťastní"? Ale v našem skutečném "aktuálním" světě, ať už směrem od determinismu ke svobodě, nebo od svobody k determinismu, je to přechod přinejlepším "z deště pod okap".
Jinak, pro filosoficky školené čtenáře ještě raději dodávám, že možnost kompatibilismu nyní vynechávám.
A ať už se k tématu svobody rozhodování každý z vás staví jak chce, vězte, že právě na téma svobody a determinismu se bude konat filosofický seminář ve Šlapanicích u Brna, v sobotu 17.5. ve 14:00, který budu moderovat a na který vás tímto zvu:
