Jedním ze čtyř způsobů, jímž lze dle Aristotela vypovídat o jsoucnu, je způsob, kdy hovoříme jednak o jsoucnu o sobě a jednak o jsoucnu nahodilém. V latině (a více scholasticky) hovoříme o "ens a se" a "ens ab alio" - jsoucno "o sobě" (či přesněji "od sebe") a jsoucno "od jiného". Jsoucnem o sobě pak má být pouze absolutní skutečnost, tedy Bůh, zatímco jsoucnem od jiného je vše, co není Bohem, ovšem co má na jeho bytí podíl.
Při promýšlení vztahu mezi rozumem a autoritou mne pak napadlo, že by se toto rozdělení dalo hezky aplikovat i na poznání vzhledem k důvodu, kvůli němuž toto poznání přijímám jako pravdivé. Rád bych tedy toto rozdělení představil a budu rád, když k němu někdo napíše nějaký komentář, zda se mu zdá O.K. nebo ne, a co by se na něm dalo případně vylepšit. Tedy, poznání jsem rozdělil v tomto duchu následovně:
- poznání A SE
- poznání A SE A SE
- poznání AB ALIO A SE
- poznání AB ALIO
Tedy poznání A SE jsem ještě rozdělil na dvě podkategorie. A nyní k tomu, jaký má která kategorie význam:
1. Poznáním A SE nazývám to poznání, jehož jsem nabyl/získal vlastními kognitivními schopnostmi. To znamená, když jsem např. sám svým rozumem přišel na řešení nějakého problému, nebo podstatu nějakého problému pochopil - tak by tomu bylo u intelektivního poznání. V případě smyslového poznání by to byl případ, kdy jsem se sám svými smysly přesvědčil o pravdivosti něčeho - tím, že jsem si na to sáhnul, nebo to na vlastní oči uviděl.
Toto poznání je však možno ještě znovu rozdělit. Totiž, je možno si představit situaci, kdy jsem nějaký problém rozřešil opravdu zcela sám - nepotřeboval jsem od nikoho radit, nic si někde přečíst, ani mi nikdo nemusel ohledně řešení onoho problému nic vysvětlovat. To nazývám poznáním A SE A SE, neboť jsem na danou věc přišel nebo ji poznal "zcela sám od sebe". V protikladu k tomu je možno si představit situaci, kdy jsem na řešení dotyčého problému vůbec nepřišel sám, ale někdo mi jej musel říct a vysvětlit, nebo mi alespoň napovědět, popř. jsem si jej musel přečíst v nějaké knize. To ale stále nemění nic na skutečnosti, že jsem podstatu a důvody onoho řešení vnitřně pochopil svým rozumem - byť mi k tomu musel někdo dopomoci. Podobný příklad by se dal najít i ve smyslovém poznání (někdo mi např. nejdříve musel ukázat kam a jak se mám dívat, abych spatřil, co mám spatřit), ač smyslové poznání nebylo to, co mne osobně k uvažování nad tímto tématem přimělo. Proto tento typ poznání nazývám AB ALIO A SE. Složka AB ALIO vyjadřuje, že mi někdo či něco musel(o) danou věc vysvětlit,ukázat - to je ta složka "ab alio" - ovšem potom jsem ji pochopil/zakusil svým vlastním rozumem/smysly, obecně řečeno vlastním poznáním. To je složka "a se".
2. Poznáním AB ALIO naproti tomu nazývám všechno poznání, které pochází čistě z autority, ať už jakéhokoliv typu. Tzn. jde o takové poznání, o jehož předmětu se z nějakého důvodu, ať už jen aktuálně nebo nikdy, nemohu přesvědčit sám. Existence Pluta, kvarku, bitvy u Lipan, Královny ze Sáby, nebo - je-li někdo věřící - pravdivosti nějakého náboženského tvrzení etc. etc. je mému rozumovému či smyslovému poznání aktuálně, celoživotně či principielně nedostupná a proto, pokud ji přijímám, pak na základě nejrůznější autority, jíž považuji v dané věci za věrohodnou. Tento typ poznání by se dal možná také nějak rozdělit, ale zatím mne nenapadlo jak.
Co z toho všeho vyvozuji? No, aktuálně nic :-) Ale zdá se mi, že pro diskuze o určitých tématech by to mohlo být použitelné rozdělení.
