Dobře, úplně každé asi ne. Ale to si v tomto krátkém, převážně filosofickém zamyšlení, za chvíli vysvětlíme.
Mám celý život velmi rád hudbu a naopak mne nijak zvlášť nebere divadlo. Nebo mám z živočišné říše velice rád ptáky, a naopak mne příliš neberou plazi, nebo hmyz. Proč? Odpovím si protiotázkou: kdybych teď začal udávat nějaké (racionální) důvody, jaký bych měl důvod si nemyslet, že si jimi jen bláhově zpětně racionalizuji něco, co je ve své podstatě iracionální?
Když zde používám slovo iracionální, tak je třeba upřesnit, že to nemyslím ve významu "protiracionální", protirozumové. Myslím to hlavně v tom významu, že na té lásce, či přesněji zalíbení v tom či onom, se náš rozum, naše vědomí a intencionalita nijak nepodílely. NEVÍME, proč jsme něco začali milovat, proč jsme v tom našli zalíbení. Žádný milovník koček neví, proč je má raději než psy, a naopak. Já nevím, proč mám raději ptáky než plazy a hudbu, než divadlo.
A na základě toho se nabízí jedna otázka, kterou si mnoho lidí asi neklade: VADÍ NÁM, ŽE TO NEVÍME?
Pokud mám mluvit za sebe, pak přiznávám, že do doby, než jsem si tu otázku uvědomil, což bylo teprve nedávno, mi to určitě nevadilo - už jen proto, že jsem o té otázce neměl tušení. A ani bezprostředně v momentě, kdy jsem tu otázku objevil, jsem žádný "vadící" pocit necítil a příliš ho necítím doteď. Ale je pravda, že - a za tím už shledávám určité racionální důvody - paradoxně nějak chci, aby mi to vadilo. Proč? Protože ona "iracionalita" znamená, že mne má něco v moci - něco, co nedokážu ani přesně pojmenovat, ale nad čím nemám kontrolu. A to by mi - domnívám se - nějak vadit spíše mělo. Nemáme bezprostřední kontrolu nad svými pocity, zalíbeními a láskami, naopak, to ony mají moc nad námi. Ostatně, zkusil někdo své zalíbení v něčem sám v sobě zničit, třeba jen proto, aby si dokázal, že to dokáže a že má v tomto nad sebou moc? Velmi rád si v komentářích přečtu, jak (ne)uspěl.
Mimochodem. všechno, co se týká lásek resp. tužeb, se týká i strachů, odporů k něčemu. Já mám v sobě iracionálních strachů spoustu, už od dětství - některé zmizely, některé mi dodnes děsně ztrpčují život. Jak rád bych se jich zbavil - ale když člověk nezná jejich příčinu, je to prostě problém. A zatímco u lásek je pochopitelné, že nám nevadí, proč milujeme to a ne ono, u strachů je zcela pochopitelné, když nám vadí, pokud jejich příčinu neznáme.
Ale je pravda, že víceméně všechno výše napsané se vztahuje k láskám (popř. strachům), nakolik jsou tyto v aristotelské klasifikaci láskami k dobrům příjemným (či strachy ze zel nepříjemných) - a ty jsou v posledku vždycky především sebeláskou (což v sobě vůbec nemusí skrývat mravně negativní konotaci). Lásky k dobrům ušlechtilým a jejich počátek jsou opravdu většinou lásky racionální - tím více, pokud mají být skutečně láskou objektivní a nikoliv zamaskovanou láskou k sobě. A bohužel také mohou být láskami dlouhodobě velmi nepříjemnými, ale to už by bylo na jiné téma.
Co jsem tím vším chtěl říci? No v podstatě jsem hlavně chtěl, abychom si to o "iracionalitě" našich lásek uvědomili a, pokud to někdo potřebuje, přiznali si to. V komentářích třeba můžeme naivně zkusit po některých "iracionálních" příčinách našich lásek zapátrat - pokud to ovšem, vzhledem k výše napsanému, má vůbec šanci na nějaký úspěch.
