Rozuměj: a co my, my jejich nevznikem trpíme, nebo taky ne? Nejen o tom bude dnešní „tvrdě filosofický“ text. Téma „možných lidí“ mi prostě nedá spát a možná se k němu nevracím naposled.
Trpět může jen ten, kdo existuje. Nevzniklí lidé – můžeme je vidět třeba za všemi jedinečnými nesplynuvšími kombinacemi vajíčko X spermie – neexistují, tudíž ani netrpí. To je velmi, velmi dobrá, byť v jistém smyslu banální zpráva. Ale nemůžeme jejich neexistencí trpět my? A v jakém smyslu?
Komu například mohou nevzniklí lidé chybět a kdo tak jejich neexistencí může nějakým způsobem trpět? Tak např. mohou chybět potenciálním babičkám a dědečkům, kteří se těšili na vnoučata, ale jejich děti jim je z nejrůznějších důvodů nedali. Např. i proto, že jsou třeba sami neplodní, a děti jim také chybí, protože by je třeba chtěli mít, ale nemůžou. Nebo lidem, kterým jde o prosperitu a růst národa, mohou chybět jeho členové nevzniklí díky klesající porodnosti. Vedoucím firem majícím fabriky ve státu, do něhož nikdo neimigruje a jemuž skrz malou porodnost ubývají pracovní síly. Náboženským vůdcům proto, že jim třeba zrovna ubývá členů jejich církve či náboženského uskupení a danému náboženství pak může více hrozit zánik, nebo se může hůř a pomaleji šířit. Prostě, lidé a důvody by se našly.
Ale pojďme se trochu detailněji zamyslet CO nebo KDO vlastně schází těm, kdo nevzniku lituje. Není to spíš tak, že místo vnuka schází potenciálním prarodičům spíše „vnukovitost“ či možnost si něco malého a milého pochovat, postarat se o to, zakusit znovu jeho roztomilost a bezelstnost? Nechybí národovcům žehrajícím na úbytek obyvatelstva spíše jistota o zachování a trvání kolektivního jsoucna zvaného národ? Nechybí podnikatelům spíše jen anonymní pracovní síla, s tím, že jedinečná individualita těch daných nevzniklých lidí je jim nakonec úplně lhostejná a pokud by měli dost kvalitních pracovních robotů, přestal by jim chybět kdokoliv z nevzniklých? Nechybí náboženským vůdcům pouze, dawkinsovsky řečeno, vehikly pro náboženské memy?
Identitu jednotlivých možných lidí nemáme šanci poznat. Poznáváme jen identitu skutečných, existujících lidí a to ještě velmi omezeně. Pokud nám někdo nevzniklý chybí, tak právě jakožto onen více či méně anonymní „někdo“, spíše nějaká jeho vlastnost či kvalita než konkrétní, jedinečný on. Je to špatně? Nevím … filosof Gabriel Marcel by možná řekl, že ano, ale když nám realita neumožňuje identitu nevzniklých lidí sebeméně poznat, tak je poněkud ošemetné hodnotit to negativně.
Zkusme si ale také položit jinou otázku: co kdybychom my, kteří jsme vznikli, nebyli zplozeni a byli nevzniklí, neexistovali bychom? Chyběli bychom někomu? Ve světle výše napsaného je nutné říci, že ne, že bychom někomu chyběli přinejlepším jakožto nositelé určitých vlastností či funkcí, které mohou existující lidi být určitým uspokojením či obohacením, ale jinak? Chyběl bych někomu já, kdybych neexistoval? Každý kdo by řekl, že ano, by to řekl jen proto, že již existuji, protože by neměl srovnání se světem, v němž neexistuji. Kdyby zde místo mne byl můj, v našem světě neexistující, nezplozený bratr, chyběl by tak lidem on, ne já. Nikomu by nechyběli např. ani lidé, vzniklí „z prasklého kondomu“, tedy ti, které jejich rodiče měli záměr nepočít a kteří byli v tomto smyslu nechtění. A myslím že se nebudu rouhat, když řeknu, že ze všeho nejmíň bychom chyběli Pánu Bohu, který se bez nás obejde zcela nejdokonaleji. Kdyby neobešel, musel by nás stvořit všechny, ale to by musel nejprve vyřešit obtížné problémy s aktuálním nekonečnem – protože možných lidí ve formě idejí v Boží mysli je vzhledem k nekončenosti Boha nejspíš taky nekonečno.
Proč mne to téma, pro drtivou většinu lidí tak abstraktní a nepoužitelně spekulativní, tak zajímá a tíží? Pokud platí, že žádný z nás nemohl být počat jinou kombinací vajíčko X spermie než tou, z níž fakticky počat byl, pak mi přijde až hororově fascinující skutečnost, že z těch triliónů možných kombinací, jejichž možnost byla vůbec umožněna předchozími kvadrilióny nejrůznějších podmínek (setkání mých rodičů, a tím pádem i celé rodové řady jdoucí do minulosti až k prvním lidem, a nejen to), se z nepochopitelných uskutečnila zrovna ta, skrz níž jsem já vzniknul – což by, samozřejmě, platilo i o jakékoliv jiné kombinaci. V tu chvíli mi naopak přijde zvláštní, pokud to jiné lidi nijak nefascinuje, a nechápu malý zájem o tuto oblast - a to v podstatě, pokud se nepletu, i ve filosofii. Z jistého hlediska se také lze – pro některé asi až rouhavě – zeptat, jestli vzniknout znamená obrovské štěstí, nebo obrovskou smůlu. Nevzniklí totiž netrpí, zato my ano, a pokud platí ortodoxní křesťanství, můžeme trpět navěky a to nesnesitelně … ale to už se lehce dotýkám trochu jiných blogů.
Na samotný závěr se s něčím přiznám. Jedním z důvodů, proč jsem psal tento blog, je jeden jiný můj blog. Snažím se psát blogy často tak, aby jejich obsah neztrácel aktuálnost s časem. A to se onoho zmíněného blogu výsostně týká, přičemž jej navíc pro sebe považuju za jeden z nejdůležitějších – a taky nejdelších - co jsem kdy napsal. Je na velmi podobné téma jako tento. Tak pokud by se na něj někdo, kdo je filosoficky založený, a má navíc ještě určité „pochopení pro křesťanství“ chtěl podívat, tak může tady.
