Jméno Miroslav Dočkal vám možná nebude neznámé. Známý pražský diskutér, jak jej na jednom semináři označil Roman Cardal (ač v Praze Mirek nežije), multiverzista, brázdič všech možných i nemožných filozofických seminářů a konferencí a také můj kamarád, je známý především svým zastáváním determinismu. Na téma determinismu také řeší svou doktorskou práci na katedře filosofie Palackého univerzity v Olomouci pod vedením Marka Petrů. Dříve jsem Mirkův determinismus příliš nechápal a připadalo mi to lehce úsměvné. Ale po množství našich rozhovorů na skype musím uznat, že to má poměrně dobře zargumentované. Rozhodl jsem se tedy stručně předložit některé aspekty jeho pozice, doplněné mými myšlenkami, a to i proto že, jak jsme se s Mirkem shodli, občas "trpíme" odmítáním některých témat či argumentů, které nám připadají velmi důležité, jako nezajímavých. Ostatně, pokud se Mirkovi podaří na toto téma napsat knihu, pak její motto by podle mne mělo znít takto: "Tato kniha vychází jako výraz protestu proti označování její argumentace za nehodné pozornosti." :-) Snad tedy i tento můj text napomůže ke vzbuzení zájmu o téma. Jdeme na to.
Předně, Mirkův determinismus není fyzikální, nýbrž "modální". Naše determinovanost se tedy nemá vyčerpávat fyzikálně-chemicko-biologickými příčinami, nýbrž hlavní princip determinace je ontologické povahy. Mirek zdánlivě balancuje na hraně popírání rozdílu mezi možností a skutečností, ale spíše než to popírá především tzv. čisté ontologické možnosti. Čistá ontologická možnost (dále jen ontomožnost) je taková možnost, jež je opravdu ontologická (tzn. objektivně realizovatelná v konkrétních ontologických podmínkách - není to pouze logická bezrozpornost), ale jež fakticky nebude nikdy - v žádném možném světě, mám-li použít analytickou terminologii - uskutečněna. Dejme příklad. Přijdu v pondělí do restaurace a nechám si předložit menu. Vidím tam různé pochoutky a vybírám si. Zdá se tedy, že mám ontomožnost vybrat si jakékoliv jídlo, jež menu nabízí. Ale pokud si vyberu např. guláš, tak jsem všechny ostatní ontomožnosti výběru učinil navždy "čistými", tedy navždy neuskutečněnými. Protože vybrat si jiné jídlo z téhož menu v téže restauraci, ale při jiné příležitosti v jiný čas již není ta stejná ontomožnost, jakou jsem měl v pondělí. Je to již jiná ontomožnost. A Mirek právě popírá (to je možná trochu silné slovo, ale později to upřesním), že ona možnost vybrat si jiné jídlo je vskutku ontologická, tedy reálně v konkrétních podmínkách všech konkrétních okolností uskutečnitelná.
Co k tomu Mirka vede? Aplikuje zde především dva principy: princip dostatečného důvodu a princip úspornosti, tzn. známou Occamovu břitvu. Princip dostatečného důvodu nám v tomto případě říká, že ke všemu, co konáme, existuje nějaký dostatečný důvod. Ten zde samozřejmě existuje - všechno, co se děje, se neděje bez nějaké příčiny, a to ať už je daný čin nárokován jako svobodný nebo ne. A už v tom je jeden z podstatných bodů Mirkovy argumentace: i v determinismu princip dostatečného důvodu platí - pokud tedy vysvětlujeme (zdánlivě) svobodné jednání deterministicky, tak se proti principu dostatečného důvodu nijak neprohřešujeme. A jakou roli v tom hraje princip úspornosti? Mirek tvrdí toto: pokud je deterministické zdůvodnění jednání dostačující - a já nemám důvod si myslet, že není - pak nerozmnožujme entity (zde zavedením svobodné příčiny), pokud to není nutné. Zde to nutné není. Svobodná vůle je tak pro něj "neviditelným trpaslíkem", jehož existenci nelze nijak dokázat. Jejím zavedením bychom se chovali podobně, jako kdybychom chtěli tvrdit, že tělesa padají dolů proto, že platí gravitace (analogie k determinismu), plus protože pád každého tělesa způsobuje ještě šťouchnutí neviditelného létajícího trpaslíka do daného tělesa, bez nějž by toto padat vůbec nezačalo. Tvrdíme nutnost zavést toho trpaslíka, ale bez patřičných argumentů a evidencí.
Je ovšem třeba se vrátit k onomu popírání čistých ontomožností. Zjistil jsem - to je již můj vlastní vklad - že se pro něj dají najít důvody přímo v aristotelském realismu. Autor knihy Bůh ve světle filosofie, zmiňovaný Roman Cardal, v této knize totiž tvrdí jednu v našem kontextu důležitou informaci. Možnost jako taková má být sama o sobě nepoznatelná, poznává se jen vztahem ke svému uskutečnění - ona sama je tímto (transcendentálním) vztahem. Cardal sám však zároveň samozřejmě obhajuje reálný rozdíl mezi možností a uskutečněním, není žádným megarikem, a existenci čistých ontomožností má za jistou. Ovšem podporuje takovou pozici výše uvedené tvrzení? Pokud je možnost sama o sobě nepoznatelná, jak vlastně poznáme, že byla ontologická, dokud se neuskutečnila? Pokud se něco uskutečnilo, stalo se to tedy již skutečným, pak je jisté i to, že to bylo dříve i ontologicky možným. Ale bylo ontologicky možným i to, co se nikdy neuskutečnilo, přestože se nám neproblematicky zdálo, že zcela jistě je? To nemůžeme popřít - ovšem ještě více to nemůžeme ani tvrdit! Stačí si vzpomenout na principy dostatečného důvodu a Occamovy břitvy a z jejich hlediska máme větší důvod se domnívat, že to bylo možným nikoliv ontologicky, nýbrž pouze logicky. A připomeňme že - jak ostatně píše sám Cardal ve své knize Identita a diference - podle scholastiků platí, že ab posse logico ad esse ontologico non valet illatio. Přeloženo pro náš případ - z logické možnosti ještě neplyne možnost ontologická. Nelze tedy jistě popřít, že v momentě, když jsem seděl v oné restauraci a prohlížel si menu, jsem měl logickou možnost vybrat si libovolné jídlo a z ní plynoucí pocit svobody výběru. Ale z výše uvedeného je patrné, že z toho vůbec neplyne, že by taková možnost byla zároveň nutně reálná, ontologická. To platilo pouze o té možnosti, jíž jsem pak faktickým výběrem proměnil v uskutečnění.
Zdá se tedy, že se modální determinismus jeví být silnou pozicí. V diskuzi o ontomožnostech a tedy i lidské svobodě však nemůžu nezmínit také svobodu obhajující argumenty Jiřího Fuchse, přičemž se nyní odkazuji na tento jeho text (další, i když spíše jen podrobněji rozvedené argumentace z odkazovaného článku lze najít v jeho knize Problém duše). Fuchs zkouší dokázat lidskou svobodu sporem, tedy vyvrácením pozice deterministy, demonstrací rozpornosti jeho předpokladů. Podařilo se mu to? V případě fyzikálního determinismu dle mne ano, ovšem v případě modálního determinismu si tím nejsem vůbec jist. Domníval jsem se původně, že Fuchs ve svých důkazech uvažuje pouze determinismus tzv. skryté determinanty (přičemž modální determinismus je právě o "neskryté", otevřené determinantě). Avšak po znovupřečtení uvedeného odkazu jsem zjistil, že správně neopomněl ani variantu poznání jakožto skutečné determinanty, determinující nutně k jednomu. V jeho argumentaci proti této variantě však vidím problémy. Fuchs jednak tvrdí, že kdyby se poznání bralo jako determinanta, pak se poznání iracionalizuje a pravda zůstává stejně skryta. To se mi ale zdá být sporné: hovoříme-li o poznání racionálním, a Fuchs se zdá bezesporu o něm hovořit, pak zde nelze mluvit o nějakém iracionalismu, neboť právě poznání je tím, co "racionalizuje"; determinismus, resp. poznání jakožto determinanta, v tomto případě racionálnost neruší. Druhý problém Fuchse, podle mne prodchnutý v podstatě celým jeho způsobem uvažování, je určitá "zapomenutost na subjekt" (byť je mi jasné, že on by se vůči tomuto označení ohradil). Tím nyní myslím především to, že poznání má nejen svou objektivní stránku, ale i subjektivní. Poznávací schopnost je určitá výbava subjektu se všemi jeho omezeními, danými subjektem často neovlivnitelnými skutečnostmi a okolnostmi, které lze přirozeně chápat jako svého druhu determinanty - ať už skryté či otevřené. Z těch se subjekt v libovolném konkrétním kognitivním aktu "nevysvlékne", přičemž pravdu si však musí v každodenním životě tak jako tak často nárokovat; jinak by nejspíš ani nepřežil. Příklady z běžného života se opět nabízejí - někomu jde výborně matematika, jinému zase jazyky, ale matematika vůbec. A někomu třeba vůbec nejde filozofie. Proč? To nevíme, ale intelekty jednotlivých jedinců prostě mají nejrůznější omezení nebo kvality. A nárokovat si pravdu v té dané věci je z objektivního hlediska sice nelegitimní tehdy, pokud je dané nárokování objektivně mylné, ale je legitimní z hlediska konkrétně kognitivně strukturovaného subjektu, pokud tomuto o poznání pravdy opravdu šlo - nezávisle na tom, zda jí poznávající objektivně dosáhl. Fuchs by zde pravděpodobně řekl, že mu jde o čistě o objektivní stránku problému a ne o jedince, ovšem je otázkou, zda povaha tohoto problému takovýto přístup umožňuje. Skutečnost, že akt "nárokování si pravdy" je dle Fuchse (a je to logický argument) v posledku aktem vůle jedince se takový přístup nezdá podporovat - i Fuchs je jedinec, jež si aktem vůle nárokuje správnost své argumentace pro svobodu vůle na základě své subjektivní evicence. Z tohoto hlediska se tedy mohl zmýlit.
V závěru konci svého textu pak Fuchs více operuje s termínem evidence, než s pojmem poznání. Problém však je, že Fuchs s pojmem evidence pracuje poměrně nepřehledně a neupřesňuje, v jakém významu jej kdy používá. Zatímco v jeho noetice je pro něj evidence především tím, co "možná klame", ve sporu o svobodu s ní, zdá se, operuje spíše jako s indikátorem objektivní pravdy. Kdyby evidence determinovala, nebylo by dle něj možné pochybovat. Je však možné myslet, že subjektivní evidence či obecně nějaké subjektivní poznání determinuje právě k subjektivní pochybnosti.
Suma sumárum, modální, nebo v kontextu aktuálního tématu lépe řečeno kognitivní determinismus, se dle mne Fuchsovi spolehlivě vyvrátit zatím nepodařilo. Uvedeme-li si příklad otroka, jež ukradl chléb a byl za to zbit, přičemž si pak stěžoval, že byl zbit nespravedlivě, neboť byl ke krádeži determinován, je odpověď otrokáře "já jsem byl zase determinován tě za to zbičovat" zcela konzistentní. Alespoň já jsem v ní zatím nenašel rozpor.
Zdá se mi tedy, že Mirkův modální determinismus je poměrně silná pozice, proti níž se mi zatím nepodařilo najít spolehlivý argument - argument, který by se stal dostatečným důvodem pro tvrzení čistých ontomožností. Je to tedy výzva pro všechny zastánce svobodné vůle, aby takový argument přednesli. Klasicky tvrzeným důsledkem determinismu je totiž podle zastánců svobody nesmyslnost veškeré etiky, soudnictví, trestání, výchovy atp. Jak zmiňuje ve své diplomové práci Ondřej Havlíček, byly prováděny i experimenty, kdy se u jejich účastníků snížila víra ve svobodnou vůli po té, co četli texty argumentující proti svobodě vůle. Přičemž praktickým důsledkem byla jejich zvýšená tendence k podvádění nebo slabší ochota pomáhat ostatním. Silným argumentem pro svobodu je jistě také prostá, psychologická přesvědčenost o svobodě rozhodování v každodenní praxi - alespoň u nás, lidí západu. Determinismus se nám jeví silně protiintuitivní. Námitka nesmyslnosti etiky, trestání apod. při absenci svobody vůle je jistě silná, i když si nejsem zcela jist, zda to z modálního determinismu nutně plyne. Mnohými zastávaná pozice zvaná kompatibilismus by teoreticky mohla tento problém konzistentně vyřešit. Ovšem do těchto vod se zatím nebudu pouštět, neboť si kompatibilismus musím nejprve dostatečně nastudovat. Velkým problémem kompatibilismu se však zdá být vysvětlení zkušenosti zla, jak naznačuje např. toto video (které vede argumentaci částečně z teologického pohledu, převážně však z filozofického).
Doufám tedy, že jsem napsal tento text alespoň natolik poutavě, aby se našel alespoň jeden človíček, který se začne pozicí modálního determinismu vážně zabývat. Udělalo by to radost jak Mirkovi, tak mi. Na závěr bych měl asi ještě dodat, že Mirkův determinismus silně souvisí také s jeho "multiverzismem". O tom však již referovat nebudu, neboť v teorii multiverza, eternalismu a spřízněných tématech jsem stále ještě víceméně začátečník. Nechám tedy poreferovat Mirka osobně, a to skrze tuto nahrávku semináře mnou spoluzaloženého sdružení Přátelé filosofie, kde byl Mirek jedním ze dvou panelistů. Jeho výklad stál za to!
