Přináším druhý díl miniseriálu na téma „já a křesťanství“, který začal předchozím blogotextem.......
Původně jsem chtěl dnešní blog nazvat „Katolictví jako sociokulturní identita“ a v jistém smyslu je takový název stále jakýmsi „podtitulem“. Ale protože budu psát přeci jen trochu šířeji, název jsem trochu upravil.
Drtivá většina křesťanů (1) nežije své křesťanství v jakési totální izolovanosti a osamocenosti. Naopak, většinou mají kolem sebe nějaké další křesťany – ať už třeba pouze v kostele na mši, nebo v širší rodině popř. mezi přáteli. Křesťané vždy vytvářejí společenství, společnost: od těch neformálních a málo vědomě propojených (např. lidé společně jsoucí v kostele na mši), přes různé skupinky křesťanských přátel, různá spolča, modlitební skupiny, přes širší či užší rodiny, pokud všichni její členové sdílejí stejnou víru, až po vysoce společensky formalizovaná a vyprofilovaná společenství jako řeholní řády ve sféře duchovní a např. katolické státy ve sféře světské. A každý člen této společnosti se s ní cítí být - více či méně – identifikován, participuje svou jedinečnou osobností na její společenské identitě a v tomto smyslu jakoby se i částečně vzdával své identity individuální v prospěch té společenské.
Čím je společnost filosoficky? Na prvním místě je společnost jsoucnem – jsoucnem živým, protože tvořeným živými členy, v našem případě dokonce členy lidskými, tedy vybavenými rozumem a vůlí. A jak zní velmi, velmi plausibilní a důvodná myšlenka Tomáše Akvinského, každé živé jsoucno touží zachovat samo sebe v bytí. Každé živé jsoucno, které bude cítit nějaké ohrožení své existence, se bude tomuto ohrožení bránit. A jelikož i společnost je živé jsoucno, bude se bránit ohrožení své existence, a to tím více a zuřivěji, čím víc považuje svou existenci za důležitou.
Jak a proč by se mohla bránit nějaká křesťanská společnost vůči něčemu, co by cítila jako své ohrožení? Vezměme si např. křesťanské společnosti starověku, středověku i novověku, stavěné dle Augustinova konceptu (jak o tom píše Paul Johnson ve svých dějinách křesťanství) jako uzavřené. Tyto společnosti se cítily ohrožovány jakýmkoliv nekatolictvím a kdo chtěl být jejím členem, musel být vůči tomu konformní. Kdo odmítl, byl ze společnosti vyloučen, vyvržen – typicky např. v době pobělohorské, v době násilné rekatolizace: kdo nechtěl přistoupit na katolickou víru, musel odejít ze země, ze státu, který stál na katolických základech. S podobnými situacemi se můžeme setkat např. v sektách či některých radikálních protestantských církvích. Již dávno jsem slýchával o případu/případech, kdy např. s člověkem, který odešel od Svědků Jehovových, jeho bývalí souvěrci absolutně přerušili veškeré společenské kontakty; a jelikož takový člověk často neměl jiné přátele a známé, než své (bývalé) souvěrce, ocitl se tak náhle ve společenském smyslu „na ulici“ - byl úplně sám a bez pomoci. Každý zná pojem exkomunikace – ex communio, tedy ven ze společnosti. (2) A podobné situace existují i mimo fenomén, kdy se nějaká společnost cítí být ohrožena: může se cítit být třeba „jen“ potupena či zneuctěna. Např. v islámu, když člen rodiny od muslimské víry odpadne, musí jej zbylá rodina dokonce zabít. Proč toto všechno zmiňuji?
AKTUALIZACE: Ze soukromých důvodů jsem se po čas rozhodl zbytek článku odstranit. Jeho torzo zde ale nechávám, abych jej nemusel úplně mazat.
Poznámky
(1) To, co píšu o křesťanech a křesťanství, samozřejmě platí nejen o něm, ale i o ostatních náboženstvích: ale proto, že jsem křesťan, omezuji se v textu na křesťanství.
(2) V souvislosti s fenoménem ohrožení společnosti či útoku na ni mne také velmi zaujala věta z článku o znásilněné italské ženě jménem Franca Viola, s jejímž příběhem doporučuji se seznámit. Cituji v angličtině: „The idea of rape as a violent crime against the person, rather than an offense to society or the family, was still only beginning to take shape in Italian law. “ Zvýraznění je moje. Bylo pro mne vcelku fascinujícím zjištěním, že fenomén znásilnění mohl být v minulosti chápán nikoliv jako útok primárně na jednotlivce, nýbrž jako útok na společnost, jejíž je ten jednotlivec součástí. Což možná svědčí o tom, že jsem/jsme dnes zakořeněn(i) v individualismu tak hluboce, že už si to přestáváme uvědomovat.
