Zeď

Postava s jemnými vlasy seděla na posteli a dívala se do zdi.  Byl to jemný muž s jemnou náturou, jeho prsty byly dlouhé jako prsty umělce, ale toto tělo spáchalo hrozný zločin.

Modré oko se zalesklo pod tíhou scenérie, která se v něm odrážela. Postava s jemnými vlasy seděla na posteli a dívala se do zdi. Byl to jemný muž s jemnou náturou, jeho prsty byly dlouhé jako prsty umělce, ale toto tělo spáchalo hrozný zločin.

Zabil člověka, se kterým by se možná jednoho dne spřátelil. Tehdy zažíval takový nával emocí, které nemohl ovládnout a nakonec neovládnul. Vzal do ruky kus klacku a jako zvíře jím mlátil a mlátil, aby poté sám klesl v bezvědomí do kaluže krve. Za svůj ohavný čin dostal doživotí a je to už desátý rok co se pan M. dívá do zdi.

Zeď je poseta desítkami skvrn, plísněmi a oděrkami, ale on se do ní dívá celé hodiny, téměř ani nemrká. Kdybychom se mohli vrátit v čase, ve kterém onen nešťastník nastupoval do výkonu trestu; do své cely, spatřili bychom zeď téměř bílou jen snad s nepatrným škrábancem v rohu. Na počátku panu M. stěna připadala cizí a nic neříkala, postupem času se vše započalo proměňovat.

Jednoho dne uviděl pan M. na zdi letícího ptáka. Byl to jenom stín mouchy, ale tato skutečnost stačila k tomu, že se mu zeď počala otevírat, že se na zeď soustředil a vyhledávat v ní další a další události. Okno do světa se mu zavřelo a zbývala jen tato zeď, která vypadala při světle žárovky, jinak než přes den a v noci se utápěla v tmavých odstínech.  Zeď se stala se jeho světem.

S postupem času na zdi přibývalo škrábanců a oděrek, vytvořily se plísně a tmavá místa; bílá zeď potemněla a jaksi zašla. Pro pana M., ale zeď překypovala životem. Pozoroval v ní lesy, pouště, moře a řeky a žili tam podivní duchové a zvířata.    

Pan M. nesnášel, když musel celu opustit (při úklidu) jako by byl vytržen násilím ze svého domova od svých dětí. Až jednoho dne bylo rozhodnuto, že se cela musí vymalovat.

Když se pan M. do cely vrátil, zíraly na něho bílé a čisté zdi; bez jediného kazu. Pan M. zařval „vrazi!“ a zhroutil se na podlahu. Pomalu otevřel oči a ze země se díval na bílou zeď. Zpozoroval šedou šmouhu pod stropem a jeho tvář bílá jako stěna se rozzářila. 

 

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Jakub Kouřil | neděle 24.5.2015 9:50 | karma článku: 5,07 | přečteno: 141x
  • Další články autora

Jakub Kouřil

Cinkání

13.4.2024 v 5:18 | Karma: 7,96

Jakub Kouřil

Talíř a myška

2.4.2024 v 8:35 | Karma: 9,24

Jakub Kouřil

O stromu a housence

30.3.2024 v 12:44 | Karma: 10,66

Jakub Kouřil

Borovicový spor

27.3.2024 v 6:32 | Karma: 14,66