Vzlet

Mravenec, netopýr nebo člověk. Každý vnímá realitu světa za pomocí smyslových orgánů. Přebýváme ve svých tělech a takto vybaveni poznáváme svět. Napadá mne otázka: Kdo ho pro nás vyrobil? Řídíme snad funkci své ledviny nebo jater? Ovládáme tvorbu krve? Jakým směrem a tempem má proudit? Dáváme pokyn k výrobě nových buněk? Odpověď zní: Ano i ne.

Ale ať už práci vykonáváme podvědomě anebo to za nás činí neviditelná Síla jedno je jisté, neděláme to vědomě. Domnívám se, že to ani není zapotřebí. Jaký by to byl život, kdybychom se museli starat kam dopravit každou kapku naši krve nebo ovládat tvorbu hemoglobinu.

Nač trávit dvacet let života usilovnou meditací, abychom zastavili svůj dech nebo třeba chodili po vodě? Na to máme rychlé lodě. Proč mrhat drahocenným časem, který nám byl tak štědře přidělen? I kdybychom dokázali vědomě ovládat všechny vnitřní orgány, ze kterých jsme složeni, posunulo by nás to jen hlouběji do buněčného prostoru. Na zvládnutí jediné buňky bychom potřebovali další životy. Neztrácejme tedy čas nad pár vlákny svého kokonu, ze kterého jsme upředeni a vydejme se na dobrodružnou výpravu za poznáním svého Středu. Na cestu potřebujeme jen palivo a ranec odvahy.

Mravenci si stavějí mraveniště, netopýři se vydávají v noci na lov a člověk přemýšlí, zda si večer dopřeje pečenou kachnu se zelím nebo vydrží o hladu do rána. Máme své Sítě, do kterých lovíme to, co pokládáme za důležité. Ať už je to láska nebo cukroví. Sítě s řídkými oky jsou stavěné pro "velké ryby" a ty s nahuštěnými zachytávají "drobný plankton." Vytváříme si abstraktní sítě pro krásu nebo vědecké pro zachytávání subatomárních částic. Je jich tolik, na kolik nám stačí fantazie. Ale ať je jich třeba jako atomů ve vesmíru, jedno mají společné. Všechny jsou postaveny na tom samém principu. Ochraňují život pro další život (rozmnožování). Chrání a krmí svůj Střed, svůj klenot. Ale pracuji jen s výsečemi vesmíru, které dále porcují a zpracovávají na menší a stravitelnější kousky. Střed (celek) samotný je nedotčen a září uprostřed a možná že se i směje, všemu tomu hemžení a shonu, který se odehrává na jeho povrchu. Paradoxně každý živočich chrání podvědomě to, o kterém toho moc neví. Své vnitřní Já.

Poznání Středu je jako proměna housenky v motýla. Hodně z nás bohužel ustrne ve stádiu kukly. Zamotá se do hedvábných vláken hlubinné meditace s myšlenkou, že toto je konečné stádium. Nirvána. Nic lepšího už nemůže být.

Mnoho z nás ustrne ve stádiu housenky, která nemá nikdy dost smyslových potěšení. Zakuklení považuje za svou smrt a kuklu za hrob. O motýlu neví nic a vajíčku se bude vysmívat. K transformaci nemůže dojít. Nemůžeme se proměnit v nové a přitom si ponechat staré.

Jen nepatrná hrstka z nás proklouzne osudem a vzlétne.