Člověk si zvykl na určitou hudbu a říká tomu přírodní zákony. Ale je překvapen, když existence zahraje jinou melodii, než na jakou byl zvyklý. Má dvě možnosti ...
Buď se přizpůsobí novému taktu a bude žít nebo ho bude ignorovat a zemře.
Existence tančí, ale člověk vnímá jen stíny. Stín přesně a do každého detailu kopíruje tanečníka. Každá změna (které nerozumíme) je výbornou příležitostí přemýšlet o tom, že slunce a celý vesmír jsou pouhými stíny něčeho daleko rozsáhlejšího.
Třeba takový zubní kartáček. Známe jej opravdu? Z čeho je tvořen? Z plastu. A dále? Z prvků, a když se ptáte dál nakonec dojdeme k závěru, že subatomární částice nejsou základním stavebním kamenem, a že vůbec nevíme z jaké půdy hmota roste, a když se existence rozhodne zahrát jinou písničku, kartáček se nám v ruce může roztopit jako nanuk nebo se taky může proměnit v jezevce s výherními čísly loterie na kožichu.
Nezapomínejme na to, že atomy tady tančily dávno před člověkem. Že mají více zkušeností, a proto jsou odolnější. Máme hlad, máme žízeň, a dokud své buňky nenakrmíme, budou nás trápit. Ale na rozdíl od atomu, který si nemůže zvolit melodii, na kterou by se točil, může člověk o hudbě přemýšlet a možná, že ji dokonce i vytvářet.
Až budete v nepříjemné situaci, třeba sevřeni na dálnici v koloně cizích aut, vzpomeňte si, že všechno jsou jen stíny. Jaká záhada! Máme dvě možnosti. Zahrát si svou melodii nebo hrát podle rozdaných karet. Můžeme nepříjemnou situaci proměnit v něco posvátného nebo se vztekat a trpět.
