Kdo nakoupil nemovitost před deseti lety, ten na tom získal. Dneska už to všichni víme. Ti kdo si nemovitost pořídili, nemuseli být prozíraví, ale určitě se prozíravě zachovali.
Většina si nemyslela, že by cena nemovitostí tak závratně vystoupala nahoru. Takových bylo opravdu málo. Ale všichni vnímají sebe jako PROZÍRAVÉ, protože nakoupili nemovitost a její cena za deset let stoupla o více než sto procent.
Zákon o klesajícím mezním užitku, říká, že UŽITEK s nárůstem spotřebovaného statku klesá. Jinými slovy když máme žízeň, vypijeme jednu nebo dvě sklenice vody. S tou třetí už bychom měli problém. Nemluvím o alkoholu (ten může působit opačně). Máme jasnou hranici, kterou vnímáme a víme kdy přestat. Pro většinu miliardářů je další vydělaný milión už jen „malá radost.“ Zásadně jim ten další miliónek v bance život moc nezmění.
Jeden z nejbohatších lidí devatenáctého století Andrew CARNEGIE, popisuje ve svém životopise, jakou úžasnou radost mu přinesl první vydělaný dolar. V šesti letech začal roznášet noviny, a když ho jeho maminka našla večer v posteli, jak svírá v ruce peníze, zaplakala. Ne štěstím, ale smutkem protože tak malý chlapec by měl chodit do školy. Carnegie pravil, že mu tento první dolar změnil zásadně život. Zároveň přiznal, že všechny získané miliardy mu nepřinesly takovou radost, jako mu přinesl jeho první vydělaný dolar.
Carnegie byl jistě prozíravý, protože viděl možnosti, které většina nevnímala. Ale KDO Z NÁS je natolik prozíravý, aby se zamyslel, co vlastně v životě nejvíce potřebuje. Kolik jídla, jaké bydlení, jak mnoho toho nebo tamtoho. Vlastně, když se nad tím zamyslíme, pak nic extra zvláštního ke svému životu nepotřebujeme. Vzduch, slunce, vodu … málokdo z nás má takovou prozíravost, aby začal ODKRAJOVAT to nepotřebné.
Kdo prožil život hromaděním majetku, slávy nebo přehnanou péči o svou tělesnou schránku nebo děti, může být nemile překvapen. Když zestárne může mít deprese a strach ze ztráty svého Já. Ani sláva, ani peníze, ani děti - nikdo nemůže pomoci. VOR, na kterém je zavěšen život se pomalu, ale jistě potápí, ale v rozpuku sil a mládí to není tak zjevné.
Dovolím si tvrdit, že „Korunní prozíravostí“ je přemýšlení o tom, kam vlastně odcházíme ... a kdo je za to zodpovědný! Nikdy jsem neviděl, že by zvíře, které se narodilo brečelo. Ale každé dítě, které přichází na svět pláče. Možná, že cesta do Ráje je dlážděná Peklem.
