O nepřirozenosti

Byl jednou jeden močál. Hráli si v něm moskyti, žáby i hadi. Ale nastaly horké dny a močál vyschl. Už se z něj neozývalo kuňkání, syčení ani bzučení. Nad rozpraskaným bahnem šuměl jen uschlý rákos. 

Uběhlo několik dnů, a když byl měsíc v úplňku, prasklinou v bahně vylezl duch močálu. Vypadal jako panáček z plastelíny, kterého dítě přejelo několikrát válečkem na těsto. 

Chvíli čekal, a když oschl, šel do nedalekého lesa.

Spatřil tam lišku, jak rdousí zajíce. Viděl orla, jak v drápech svíral myšku. A byl svědkem hněvu včel, kterým medvěd ukradl med. 

Duch močálu, který byl smutný přikázal zvířatům, aby se měla ráda, a kdo neuposlechne, sešle na něj smrduté bahno, ve kterém se udusí.

Tvorové lesa dostali strach a začali se objímat a mysleli si, že je lepší předstírat lásku než bahno v tlamě.

Žába se třela o štíra, had objímal myš a muflon vozil na hřbetu vlka. Duch močálu byl spokojen, díval se na hvězdy a přitom si pomyslel, jak to pěkně ve světě zařídil.  

Milovat všechna zvířata je krásná myšlenka, ale já žrát trávu nebudu. Řekl vlk.  

Začalo pršet a duch močálu se rozpustil.

Vlk si oddechl, podíval se na hvězdy a pravil: „Na světě přece jen existuje spravedlnost.“