V momentě našeho zrození chceme všechno ovládat, chceme všechno vlastnit, všemu poroučet a vše řídit. Pokud postoupíme na vyšší úroveň vědomí, uvědomíme si, že nelze všechno ovládat, všemu poroučet a vše řídit.
Nastává další fáze. Nejraději bychom si zalezli do „Himalájské sluje“ a tam se nerušně a daleko od klokotání světa rozpouštěli v tichosti do dimenze „Za Zrcadlem“ s otázkou:
„Proč jsem? Kdo jsem? Proč existuji? Kdo je za to všechno zodpovědný? Kdo si to s námi hraje?“ … a postupně možná nabudeme jistoty, že jediné co nám opravdu patří a o co se můžeme opřít je naše VĚDOMÍ; uvědomování si sebe sama.
Že žijeme a dýcháme je jasné jak facka na sále. Vše ostatní je jen otázkou času. Kdy se rozpadne, kdy zmizí a kdy už nebude; vše ostatní je jen spekulace. Všechno podléhá změně krom JEDINÉ KONSTANTY VE VESMÍRU, kterou nazýváme vědomí. Vědom si sám sebe je jedinou realitou. Uvědomování si sebe je provázeno velkou porcí blaženosti, mnohem intenzivnější než je ta, kterou prožíváme v dualistickém světě; v říši zisku a ztrát, bolesti a radosti.
Kdo nefárá do nekonečné dimenze uvědomování si sebe sama, přichází o největší sladkost, přichází o možnost se jednoho krásného nebo ošklivého dne PROBUDIT.
Můžeme se dívat celé dny na špičku jehly a nebudeme se nudit. Jen pozor na falešné uvědomování si sebe sama, které je provázeno starostmi, strachem a depresemi z tohoto světa.
