Rozdělení levice-pravice nemám rád. Ne že bych zastával oblíbenou lidovou tezi, že levice a pravice je nějaký umělý konstrukt politiků a politologů a že politika je buď dobrá nebo špatná. Nemám jej rád spíš z toho důvodu, že nepanuje ve společnosti shoda na tom, co tyto pojmy ve skutečnosti představují.
A než abych se sám sebe označoval za „pravičáka“ z hlediska mého chápání pravice a vystavoval se nepochopení od jiných lidí, raději se označuji jako „libertarián“. :-) To je sice pro spoustu lidí ještě více neznámý pojem, ovšem možná právě proto není zatížen předsudky. Navíc narozdíl od vágního pojmu „pravice“ už na první pohled či poslech člověk zjistí, že tento pojem má něco společného se svobodou.
Vraťme se ale k onomu pravičáství a levičáství. Když se na ulici zeptáte náhodného člověka, jak by charakterizoval pravičáka, s velkou pravděpodobností bude jeho charakteristika obsahovat některé z těchto rysů:
Člověk volící ODS, člověk volící TOP09, bohatý podnikatel obklopený luxusem, drahé domy a auta, sklon k hierarchii, sobec a egoista, lakomec, člověk vše převádějící na peníze, člověk ve všem vidící zisk, materialista, lump, korupčník, zloděj, mamonář, „otrokář“ atd.
Levičáka by spousta lidí charakterizovala asi nějak takto:
Člověk volící ČSSD, člověk volící KSČM, chudý zaměstnanec žijící skromným životem, nájemní bydlení a hromadná doprava, sklon k rovnostářství, altruista co by se pro druhé rozkrájel, člověk uznávající i nemateriální hodnoty, člověk nezištně pomáhající ostatním, poctivec, dobrák, „otrok“.
Samozřejmě – není to úplně přesné a vypsal jsem takové charakteristiky, které mě v tuto chvíli napadly. Ale každý z nás určitě ví, že podobné stereotypy o povaze a životě pravičáků a levičáků ve společnosti existují. A já právě toto rozdělení nemám rád. Abych o někom mohl říct, jestli je levičák či pravičák, není rozhodující žádný z těchto chatakteristických znaků . Pro mě osobně není žádnou zvláštní výjimkou chudý a nematerialisticky zaměřený zaměstnanec – pravičák, či naopak podnikatel žijící v luxusu – levičák. Kritérium, které je pro mě osobně podstatné, je volební preference daného člověka, respektive hodnotový žebříček promítající se do jeho volby.
Není z tohoto pohledu důležité, jaký člověk je a jak žije. Je důležité, komu ve výsledku – když dojde na lámání chleba – dá ve volební místnosti hlas. Jaké ideály (ne)podporuje a do jaké míry se snaží skrze stát (ne)omezovat svobodu jednotlivce. Tedy ostatních lidí, občanů, daňových poplatníků. Do jaké míry si klady nárok na jejich peníze (= čas). Do jaké míry má pocit, že má právo rozhodovat o druhých lidech.
Pro mě tedy může být velkým pravičákem kupříkladu obyčejný bezdomovec, který žije na okraji společnosti. Který ale nikoho neomezuje, nikoho neokrádá, nevolá po „zdanění bohatých“, žije skromně ve své boudě za městem a stejně tak jako on neomezuje mě, očekává že já nebudu omezvat jej. Žije tak nějak mimo „systém“. Je to prototyp pravicově (svobodomyslně) smýšlejícího člověka, který uznává (byť ne třeba explicitně) svobodu ostatních lidí, nemá ambice někomu něco přikazovat či zakazovat. Žije skromně z toho, co najde na ulici, co vyžebrá. Mnohokrát se vás zeptá, jestli by se nenašla nějaká ta volná korunka či cigareta. Ovšem odmítnete jej, nechá vás být.
Stejně tak pro mě může být velkým pravičákem člověk, který celý svůj život zasvětí pomoci druhým. Obětujě svůj život, aby pomáhal slabším, nemohoucím, postiženým či starým lidem. Žije skromným životem v nájemním bytě a ze své nevelké mzdy přispívá různým nadacím a neziskovým organizacím.
Důležité je, že tito lidé si vybrali svůj životní úděl dobrovolně nebo se s ním smířili a svoje hodnoty a vnímání světa nevnucují ostatním. Když mluví o solidaritě, mají na mysli tu dobrovolnou. Ne státem (násilně) organizovanou ve formě přerozdělování. Když mluví o pomoci, nemají na mysli sociální státní programy a dotace financované z peněz daňových poplatníků. Když mluví o rovnosti, sami se s jinými rozdělí o svůj příjem a nedělají si nárok na peněženky ostatních daňových poplatníků.
Vážím si moc všech lidí, kteří žijí a myslí „levicově“, ale volí „pravicově“. Nevážím si lidí, kteří žijí a myslí pravicově, ale volí „levicově“. Pro které je rovnost, pomoc a solidarita jen předvolební slib, prázdná fráze na papíře, zbraň třídního boje. Nevážím si těch, kteří „káží vodu a pijí víno.“ Budu-li parafrázovat @MiroslavYamato, raději kolem sebe uvidím fungující „socialistické“ podniky než dotované „kapitalistické“ podniky.
Pokud se tedy vnitřně hlásím k pravici, hlásím se k ideálu svobody, která je pro mě nejvyšším hodnotovým měřítkem. Hlásím se ale i k dobrovolné solidaritě, dobrovolné pomoci a dobrovolné rovnosti. Pravice pro mě znamená možnost žít jako „kapitalista“, stejně tak jako „socialista“. Žít jako bohatý velkopodnikatel, stejně jako bezdomovec na kraji města.
Protože ale vím, že pravice je zprofanované slovo, raději se dále budu označovat jako libertarián.
A něco na odlehčení :-)
