3 hlavní důvody, proč mě baví autostop

Letos jsem se vydal už po druhé na dvoutýdenní trip autostopem po Balkánu a po cestě jsem si postupně uvědomoval, co mi tento způsob dopravy dává a jaký má na mě vliv.

On to vlastně není jen způsob dopravy, ale spíš způsob cestování, který vám poskytne jiný druh zážitků než cestování s využitím vlastního prostředku nebo veřejnou dopravou. Pominu teď naprosto finanční aspekt, který činí z autostopu formu cestování dostupnou prakticky komukoliv. Jediné, co potřebujete, je čas.

Schopnost improvizace

Ač se to možná nezdá, míval jsem rád věci pod kontrolou a předem naplánované. Jsem ten typ člověka, co si raději doma napíše seznam věcí, které je potřeba koupit, než abych se musel rozhodovat až v obchodě. Nutnost improvizovat, rozhodovat se v danou chvíli, mě vždycky spíš stresovaly. Autostop je ale snad synonymum pro improvizaci. Jednak přes veškeré vaše plány a očekávání předem nevíte, kam vás další řidič zaveze a už vůbec netušíte, kde budete večer spát.

Když nastoupíte (v zahraničí) k někomu do auta, nevíte zda umí aspoň trochu anglicky a musíte se v komunikaci okamžitě přizpůsobit vašemu řidiči. Když zjistíte, kam dotyčný jede, musíte se umět rozhodnout, kde je pro vás nejlepší místo k zastavení – zdali je lepší se nechat vyhodit už na benzínce před městem nebo na nějaké výpadovce ve městě a pod.

Každé místo, každá beznínka je specifická a musíte se rozhodnout, kam se postavit, jakou destinaci si napsat na ceduli. Je dobré umět vyhodnotit, zdali se vyplatí na místě stát další (půl)hodinu nebo zkusit popojít jinam. Když vám zastaví řidič a nabídne odvoz „jen“ pár (desítek) kilometrů, zvažujete, jestli se vzhledem k výhodnému místu na stopovní nevyplatí počkat na lepší příležitost. To vše učí člověka být mentálně přítomen, zbytečně neplánovat a umět se okamžitě rozhodovat.

Optimismus a víra v dobré konce

To je asi to nejvíc, co mě na autostopu fascinuje – jak se naprosto bezvýchodná situace během okamžiku promění v euforii. Graz se stal letos pro mě hororovým městem, ze kterého jsem se nemohl pohnout dál ke slovinskému Mariboru. Předchozí řidička mě vyhodila na docela dobré výpadovce na okraji města, jenže nikde nebylo místo na zastavení. Bezradnost mojí situace umocňoval fakt, že holky se kterýma jsem cestoval a kvůli rychlejšímu stopu do Bosny jsme se rozdělili, byly už od předchozího dne v chorvatské Makarské.

Nezbývalo mi nic jiného než jít několik kilometrů po dálnici A2, chvílemi za betonovými svodidly, chvílemi vedle svištějících aut a doufat, že narazím aspoň na nějaké odpočívadlo. Ve chvíli největší krize jsem zahlédl v dálce v odstavném pruhu stojící auto a holčinu mávajícím směrem ke mě. Myslel jsem, že má poruchu a když jsem k ní doklusal, zjistil jsem, že zastavila kvůli mě a že jede s babičkou do Mariboru. V té euforii mi bez přehánění tekly slzy po tváři.

Podobné zážitky mám ze severu Černé Hory na hranicích s Bosnou, kde hlavní tah na Sarajevo místy připomíná polňačku zařezanou ve skále a kde navečer už za šera projedou asi tak tři auta během půl hodiny. A vemte jed na to, že právě to třetí auto vás vezme, i kdyby měl řidič-otec kvůli vám přesadit syna do nákladního prostoru obstarožní dodávky. Vedle toho se pak i 1200 km dlouhý stop z Makedonie do Brna jeví jako pouhá příjemná náhoda. Ale to nejlepší na tom všem je, že vy s těmito stopařskými“zázraky“ postupně začnete počítat… začnete věřit, že svízelná situace určitě dobře dopadne jako minule. Přestanete se užírat myšlenkami, že někde zkejsnete a prostě stopujete dál. A taková víra se hodí i do života.

Otevřenost a komunikace

Jsem introvert a určitě nepatřím k těm, co se s lidmi na potkání dávají ihned do řeči. Při autostopu jste ale z podstaty vystavěni neustálému setkávání s novými lidmi nejrůznějších národností a společenských vrstev a nutnosti najít společné téma ke komunikaci. Na Balkánu navíc bývá spíš výjimkou člověk, který by dokázal s vámi komunikovat v angličtině, takže před vámi stojí i určitá jazyková bariéra, která ale pravda v případě srbštiny není tak velká (narozdíl od albánštiny). Často se ve výsledku hovor stočí k tomu, co se jak řekne ve vašem nebo jejich jazyku, včetně nadávek a nejrůznějších výrazů. Například ústředním tématem asi čtyřhodinové jízdy s chorvatským kamioňákem vezoucí mě z Karlovace ke Splitu bylo spojení „dobra pička“ a jeho nejrůznější ekvivalenty :-D

Když je řeč o kamioňácích, dobrou výzvou pro introverty je asi obchůzka kamionů na parkovištích, zdali by vás nevzali. Člověk se trošku obrní a zbaví obav z odmítnutí během pravidelných konfrontací s často morousovitými a třeba i lehce arogantními řidiči. Suma sumárum, stejně jako loni i letos po absolvování stopovacího tripu mám zase pocit, že jsem o něco otevřenější a… asertivnější? Navíc když se dva týdny u krajnice s přiblblým úsměvem doprošujete lidí o zastavení a většina lidí si vás prohlíží jako exoty, trošku se vám posune hranice pocitu trapnosti a přestanete se brát tolik vážně. Zkrátka autostop je pro mě taková ozdravná kůra, která mě dobíjí pozitivní energií, otevírá srdce a potlačuje zduřelé ego ;-)