Do poslední židle naplněná soudní síň soustředěně a pozorně naslouchá, aby nikomu neušlo jediné slovo v procesu s velezrádci.
V obecenstvu je mnoho dělníků. Přijíždějí vždycky na jeden den. Dnes z toho závodu a zítra z jiného. Celé závody a obce čekají potom na jejich vyprávění. Mají co vyprávět. I ti, kteří už mnoho prožili a mnoho viděli.
Z defilé velezrádců viděli doposud tři. Jen tři; to však stačí. Stačil by jeden, kterýkoliv, aby mohli v dílně, u stroje, na poli jednotného zemědělského družstva, doma v obci s čistým svědomím říct, že ani není takové slovo, kterým by mohli nazvat ty osoby, spíš stvůry v podobě lidské.
Nelidská Horáková
Kladenský horník stojí na chodbě se svým soudruhem a rozmlouvá o Horákové. Ptají se jeden druhého, čeho chce dosáhnout a na koho chce působit svou surovou lhostejností. „Ta nemluví jako člověk, jako žena. Ta vystupuje jako Hitler.“ — „Dovedu si ji představit jako vrchní esesačku v čele koncentračního tábora.“
Z celého jejího vystupování usoudili, že to by bylo místo, kde by se uplatnila. Chorobná ctižádnost, lačnost po funkcích a po penězích, slavomam, který hnal Horákovou do čela reakčních živlů před únorem, zahnal ji i po porážce reakce na místo nejvíce vysunuté.
Nevadilo ji, že svoje stoupence spočítala na prstech. Chtěla vládnout, kralovat, třebas ve hře bez diváků. S odporem, s úžasem poslouchají dělníci, její otevřené doznání, že chtěla rozvrat, válku; její nelidskou řeč, dvojnásob nelidskou, že vychází z úst ženy, hroznější a odpornější než přiznání vrahovo.
Zrádný had Nestával
Přijeli i dělníci z Moravy. Pozastavili se nad výpovědí Nestávala. I on skládal naděje v „mezinárodním zápolení“, protože věděl, že několikačlenná tlupa velezrádců sama nic nesvede. Teď říká: „Moje tehdejší názory byly mylné, dnes toho lituju.“
Dělník z Holoubkova, který přijel ráno spolu s plzeňskou delegací, se směje. „Chtěl být pražským primátorem a aby si to vysloužil, dělal v ilegální skupině krajského důvěrníka. A sehnal všeho všudy tři lidi. Nedivím se proto, že skládal naděje v „mezinárodním zápolení“. Teď, když mu teče do bot, dělá, že se v něm ozvalo svědomí. Zrádný had.“
Kapitalistický upír Hejda
Dr. Jiří Hejdu viděli dělníci poprvé. Ale dobře jej znali a dávno. Ne přímo Hejdu, ale vůbec kapitalisty. Protože on je ten typ. Baťovsky dravý podnikatel, centrální ředitel, kapitalista od hlavy do paty. Pravý upír. Není schopen vidět nic jiného a myslit na nic jiného než na peníze, na akcie, na dividendy. „Počítal jsem, že mu vyšel měsíční plat před válkou na 71 tisíc. Rodina nezaměstnaného by za to musela žít 71 let.“
Oba soudruzi domluvili a vracejí se na svá místa, aby mohli druhý den vyprávět, že velezrádci a špioni, jak je na vlastní oči viděli, jsou ve své zrůdné podobě ještě odpornější, než si je představovali.
Publikováno na serveru Neaktuality.cz
zdroj: Rudé Právo, 3. června 1950, http://archiv.ucl.cas.cz
