nebo je to součást běžné činnosti mozku? žeby defragmentace paměťové jednotky? průběžné zbavování se toho, co už znám, a zachovávání tím místa pro nové zkušenosti?
oloupal jsem si pomeranč. záludné ovoce, o kterém děti říkaji, že vypadá jak sluníčko. některé jdou oloupat snadno jenom rukou, a to jí pak máte celou žlutou a za nehet si vleze ta žlutá hmota zpodkůry. ideální je tvrdý pomeranč se silnou šlupkou, na které je potřeba vzít nůž. když říznete moc hluboko, tak jste v pytli, protože pomeranč začne téct, stříkat, jste celí sladcí a pokud máte třeba ekzém, pěkně to pálí. je to fakt prvotřídní sajrajt, ale dobrej na chuť a hlavně zdravej.
když byl mým nožem a rukama pomeranč doloupán, tedy zbaven kůry, nežádoucí jsem chtěl vyhodit. bohužel, po příchodu k odpadkovému koši jsem vyhodil ten pomeranč a šlupky jsem si vtipně nechal. bezva, pomeranč je v háji.
jsem normální? není to nějaká závažná mozková porucha?
po dobrodružství se zapalovačem jsem přišel na to, že je to jenom chvilková mezera ve vnímání okolního světa. neměl jsem zapalovač a tak jsem poprosil, zda by mi fojercojk nebyl zapůjčen kolegyní. našpulil jsem hubu, přikryl jsem rukou zapalovač, aby mi vítr nezfoukl plamen a škrtl jsem. zapalovač sice zahořel plamenem, nicméně nic jsem nezažehl, protože jsem v našpulený tlamě nic neměl.
byl jsem ovlivněn okolím, na které jsem se soustředil víc, než na práci s ohněm?
v autě jsem se dovtípil, že pokud se soustředím na dvě věci najednou a jedna z těch věcí je zažitá, automatická, jednotvárná nebo nudná, nezáleží na tom, jak je důležitá nebo nebezpečná, prostě si mozek vybere tu, kde se skrývá něco nového. jel jsem do ČB, jak to nazývají stopaři na kartonových tabulkách. měl jsem puštěné rádio a zpíval jsem si. byla noc, tma, že by se dala krájet a vyvážet za dobrý peníz do sousedního království. v jednu chvíli se do monotónní cesty vnořil kamion a já jsem si uvědomil, že si z posledních padesáti kilometrů nepamatuju skoro nic. jakobych se najednou probudil... stávalo se mi to u Need For Speed, když jsme s bráškou jako malí jezdili po okruzích ve stále nablýskanejch sporťákách. to jsem se vždycky probudil v posledním kole a nevěděl jsem, jak jsem vlastně ujel předchozí okruhy. budiž mi útěchou, že jsem je vždycky ujel bez jediné bouračky, která by mě taky náležitě probudila. děs. v tom podivným spánku dávám pozor na cestu, neustále hlídám krajnice a zvířata u silnice, ale pak mi v hlavě něco přeskočí a já si nic nepamatuju. že by mozek prostě mazal vjemy, které už nepotřebuje? které už uložil do paměti tolikrát?
