Na západní frontě klid

dětští vojáci, chladnokrevní zabijáci.

jako každý normální člověk mám i já rád děti. moje náklonnost k nim je menší a jiného charakteru, než je tomu u pedofilně založených jedinců vyznávajících čtyřbožství v podobě Teletabís - Teče to čůrkem, teče to čůrkem!, a pro něž je nejdůležitějším životním cílem duševní nirvána, kterou vyvolá jedině bukkake party s pětiletými holčičkami. moje náklonnost k dětem tkví v jejich roztomilosti a nezkažené duši, která je ale brzy zkažena hračkami a rodiči. ano, tyto dva subjekty velmi drasticky ovlivňují duševní vývoj dítěte. bylo mi teprve osm, když jsem se poprvé pokusil pusou vyloudit "tatatatata" a trepanoval jsem lebku plastovému indiánovi. bylo mi dvanáct, když jsem brokovnicí namířil na vědce a tuplovanou dávku broků jsem mu prohnal hlavou, následně jsem vzal páčidlo a již mrtvého doktůrka jsem rozmetal na jednu stehenní kost, lebku, játra, srdce a ještě kdoví co. pamatuji si to zcela dokonale. kdo nebyl vychován počítačem, nemůže vědět.

rodiče mi odjakživa vštěpovali do hlavy, že nemám na nikoho mířit zbraní. tu a tam se mi dostal do ruky prak, pistolka na vodu, pak na kapslíky, nakonec na kuličky, které už slušně štípaly, luk a šípy, kuše a podobně. nikdy jsem nenamířil zbraní na člověka, a už vůbec né na cizího. maximálně pistolkou na vodu, která je k míření a střelbě po lidech přímo vymyšlena.

mám rád děti, ale občas mě překvapí dost nemile a moje láska kvapem přejde v nenávist a prudkou negativní reakci.

vyjdu z baráku a mířím k autu. zpodstřechy pod další, protože pod střechou je bezpečno. ozvou se dva výstřely, padám k zemi, hledám ostřelovače, snažím se krýt si záda pomocí terénu. z počítačových her a filmů už vím, že ostřelovač je ve výšce, aby měl přehled a lepší, ničím nerušenou palební pozici. očima šacuju střechy, stromy a hle - strom pár metrů za mnou. útok na záda, jak zbabělé. spatřil jsem maskovaného snajpra. puška větší než on, diskotékové maskování (červená mikina, retromaskáče, bílé tenisky a modrožlutá kšiltovka). snajpr na mě pálil slepejma, naštěstí, ale rány to byly jako z děla. jeho dokonalé splynutí s terénem umocňuje jeho výška, cca metr třicet. jakmile uviděl, že ho vidím, leze, nebo spíš padá ze stromu jak nejrychlejc dovede. žuchá pod strom a utíká. no jo, maminka je u kamarádky na kafíčku a táta v práci. co má kluk dělat? ideální je vyzkoušet si počítačovou hru v reálném světě. doufám, že tomu spratkovi dochází, že realita nezná tlačítko reset, a že kdyby mě střelil skutečnou zbraní, že bych neměl ještě dvacet životů a poloviční stav brnění, ale rovnou bych tam zdechnul.

vyjdu z baráku a mířím k autu. zpodstřechy co nejrychleji pod střechu, protože jak je mi již známo, nacházím se uprostřed fronty. tentokrát na mě čeká ještě horší scenérie. námořníků v diskoúborech je víc, jeden má mikimauze na koleni tepláků. jdu k autu, přebíhají předemnou a pálí. jeden po druhým a pak se krejou za kontejnerem. ještě že neházejí šutry.

vyjdu z baráku a mířím k autu, tentokrát ozbrojen klackem s úmyslem nepřátele zneškodnit, samozřejmě bez újmy na zdraví. působím jako snadná oběť, spatřil jsem asi čtyři ksichty s celkem slušným arsenálem. jeden, ostřelovač, pušku dlouhou jako on sám, něco šišlá na sandokana za keřem. sandokan - plastová šavle, dýka za pasem a široké kalhoty. kousek dál se mrská nějakej ninja, má kuklu  a výbavu ze sady Mladý policista - pouta, pistolku a zaručeně pravý policejní odznak, nejspíš čokoládovej. čtvrtého vidím běžet. má jasně nejlepší výbavu, hotovej terminátor. kolem sebe má pět bouchaček nejrůznějších ráží, náboje za pasem, komplet v maskáčích, frčky, granáty a na zádech plnou polní - batůžek s malou mořskou vílou, v něm svačinu a mobil. všecko se rozsypalo, protože field soldier S.A.S. si rozbyl hubu. je po dešti a jeho nohy v botách od větnamců se staly obětí akvaplejningu. polní strava se válí na asfaltě, představuje ji rohlík s máslem, šunkou a listem salátu.
přibíhám k zraněnému pěšákovi. když uviděl můj klacek, začal řvát (což se mimochodem pedofilům stává taky). řval, nic neřikal.

"hodnost, vojáku!"

"my jsme stíhací peruť" vykoktal a polykal při tom slzy.

"kde jsou vaše letadla?" navazoval jsem konverzaci, abych si ho získal a mohl mu ošetřit koleno a dlaň, ve které se usadila škvára.

už nic neříkal. nejspíš byl vázán vojenským tajemstvím a ve snaze neprozradit zbytek čety, nebo teda perutě, odstartoval bobříka mlčení.
"chceš to vyčistit?" ptal jsem se ho, zda svolí k lékařskému zákroku. mlčení znamená souhlas, takže jsem ho popad a za ručičku jsme šli k autu. vyndal jsem z kufru lékárničku. posadil jsem prcka na spodní víko kufru (otvírá se sklem nahoru a víkem dolů) a začal jsem s odborným posudkem. nakonec jsem prckovi zalepil loket náplastí. s kolenem to bylo horší. zranění bylo stejné, ale léčit se dalo několika způsoby.
nůžkami jsem rozstříhl nohavici, uřízl jsem jí celou a zahodil. prcek se ani moc nebránil. vzal jsem minerálku z auta a opláchl prudem ránu. krev se naředěná vodou rozlila po celé noze až k botě. bomba, jak po útoku žraloka. dezinfekce trochu štípala. vzal jsem obvaz a přiložil k ráně, vyplácal jsem ho na tu haxničku celej, nešetřil jsem. do obvazu jsem zavázal i klacek s tím, že to chce dlahu, že je to nejmíň desetkrát zlomený. zalepil jsem svoje dílo náplastmi a poslal jsem malou mořskou vílu domů.

nechci vědět, jak se tvářila matinka, když synáčka viděla, ale věřim, že to musel bejt krásnej pohled. od tý doby je na frontě klid.