Co čumíš, ušoplesku!?

studentské lásce se meze nekladou...

mám odstátý uši. no dobře, a co jako? tahle otázka napadne každého normálního člověka. bohužel jsou mezi námi tací, kterým stačí k legraci málo. k legraci z druhého.
s přestupem na gymnázium jsem doufal, že přijdu mezi lidi na úrovni, a že story s ušopleskem skončí. neskončilo. dokonce i tam se našel společensky silný jedinec, který mi dokázal udělat ze života peklo. dnes na to vzpomínáme v dobrém, všichni se tomu smějeme, protože si utahoval z nás všech. na každém něco našel. já měl plachty, ten měl nozdry, ta měla orlí nos, ten měl zoubky jak perličky...každej něco měl, co mu nevonělo.

všechno došlo tak daleko, že jsme trávili přestávky kolektivní přestřelkou a závodem o to, kdo vtipněji poníží druhého.

já, s odstátýma ušima, jsem byl vždycky jenom ušoplesk, dumbo, plachty pyčo, dobrý vítr do plachet, větrnej mlejn...k tomu si ještě našel zálibu v mé rodině, konkrétně letadla nevzlétnou, když je na palubě můj bratr, můj otec je zaručeně číšník, když nosí půllitry (rozumnějte brejle se silnými skly).

hádka o přestávce mezi původcem problému a mým spolužákem vypadala asi takto (doslova):

"maršo! já už vim, proč neni v Alpách sníh! tys tam jel lyžovat, frknul sis tam a všechen sníh roztál!"

"no, hele, Ervíne, aspoň nemam zuby vole... neděláš pro Metrostav? nevyhlodával jsi Mrázovku?"

"nó.. aspoň nemam fotra jak lesního pána vole, všude tam, kam se podívám, vlasy z tebe mám.."

"trambus Ervíne, už začal Joska solit? mam dojem, že to tam klouže.."

"prosimtě Maršálku... aspoň nemám matku mužatku vole.."

"Ervíne neprskej prosimtě... hele támhle pod voknem řve nějakej chlap že potřebuje umejt auto.."

"nó a támhle řve bába že jí padaj vlasy, tak jestli by Pablo neměl na paruku.."

"di do prdele Maršálku, aspoň nemám na ksichtě souhvězdí..."

"ne, ty máš zuby jak lopaty..."

nyní legenda: marša je statnej kluk s bujarým akné na tváři a s velkým nosem. jeho otec má dlouhé vlasy, chlupaté ruce. jeho matka je krásná ženská, nicméně má velkej nos a je celkem vysoká. oproti tomu Ervín měl poněkud větší přední zuby, jeho otec Josef má na hlavě pleš, takže asociací dojdeme k dálnici, kterou je nutné v zimě solit. Ervín dost často slintal a prskal kolem sebe.

často vedly tyto hádky až k breku některého z účastníků roztržky, jeho útěku ze třídy a celkového stranění se ostatních. já jsem si se svýma ušima taky užil svoje, dost často mě ervín nakrknul tak, že jsem ho chtěl jednoduše zabít.

zajisté něco podobného zažívá spousta lidí. já doufám, že to ze společnosti vymizí, moc šancí ale nedávám. dokáže to pěkně otrávit den, rok...pár let života.

ještě doplním, že osud Ervína se upřel ke drogám, chvíli se léčil ze závislosti, a co dělá teď vůbec nevím.