Cikánofóbie

nechci se sám o sobě nikdy dozvědět, že jsem rasistou. přesto mi jedno etnikum vyloženě vadí. mám z nich strach. nemám je rád, jejich bordel, cigára a starý mercedesy.

nejsem rasista. mám rád černochy, mám rád indiány, mám rád asiaty. mám rád mulaty, hlavně mulatky, mám rád všechny lidi na světě. je mi fuk, jestli má vlasy takový a takový, jestli má oči kulatý nebo šikmý, jestli je černej nebo žlutej. nechci být rasově nesnášenlivý. nemám to rád a tak bych sám nechtěl takto hloupý být.

bohužel nemám rád cikány. pardon, občany romské národnosti. ano, cikán je někdo jiný. cikán je specifický typ člověka, podle kterého nazýváme naše romy, protože od sebe chováním a vzhledem nemají daleko. nemám je rád, protože:

když jsou vzácně v mojí blízkosti, vrhají na mně divné pohledy. jako by měli za zády kudlu. snažím se na ně nedívat, vím totiž, že bývají agresivní. nevím, mám z nich divný pocit. možná jsem ovlivněn denně slýchaným všeobecným míněním, jenže na každém šprochu pravdy trochu, že?
nemám je rád. nemám rád ty z nich, kteří se válí v polorozbořených stavbách a nic nedělají, jenom takzvaně šmelí se vším, s čím se dá. ostatní cikáni, vedoucí slušný život, vychovávající děti a pracující, platící slušně daně, pojištění a nájem, ti jsou dobří, a těch se můj článek netýká. nemám rád povaleče, kteří jenom berou peníze z našich daní.
proč má cikán osm dětí, když neuživí ani jedno? proč každej cikán hulí jak cikán za pařezem? to mají tolik peněz, že si mohou dovolit dvě krabičky cigaret denně? nebo je snad kradou? proč přepadávají naše děti před školou? proč je okrádají a otvírají na ně nože? ano, bílí to dělají také. české děti, debilní a nevychovávané.
co uděláte, když jdete po ulici, přijde k Vám cikán a prosí Vás, abyste mu půjčili telefon, že si musí zavolat? co uděláte? já neudělám vůbec nic. ani mně nenapadne mu něco půjčovat. nemám rád cikány. nemám a nemám.
jeďte se podívat do Volar, to je kousek od Strakonic, potažmo Vimperka. uvidíte, jak to vypadá, když ve městě žijí cikáni. malé, malebné městečko Volary, zasazené do ještě malebnější pošumavské krajiny. městečko vyniká bohatou historií, světově unikátními chalupami alpinského typu, točenou zmrzlinou, čímkoliv. když jdete po ulici, 80 procent lidí, které míjíte, jsou cikáni. ostatní obyvatelé jsou v práci. patnáctiletá cikánka potahuje z cigarety a houpá kočárek. o kus dál dvacetiletý cikán doskládal motorku a předvádí celé cikánské rodině, jak mu to jede. přitom křičí, dělá kravál, ale evidentně ho to nijak nevzrušuje. sednete si na lavičku a přijede k Vám cikáně na kole s postranními kolečky, sáhne do kapsy a nabídne Vám, že Vám tu tisícinu zeleného kilogramu prodá za 200 korun.
nemám rád cikány. abych došel tam, kam mám namířeno, musím projít po ulici mezi dvěma domy, obydlenými cikánskými famíliemi. na asfaltě odpadky. papírky, vajgly, bláto, bordel, opadaná omítka. před dveřmi pět dvacetiletých cikánů, co postavou vypadají na třicet. hrůza. nedívat se. když se podívám, provokuji je. když se nepodívám, provokuji je. aha, tak co si vyberu? koukám před sebe, sebevědomě se rozhlížím po domech, letmo kouknu na cikány. všichni koukaj na mně. děs.
nemám rád cikány, nemám a nemám. snad na to vynaleznou pilulky. do té doby budu cikány nenávidět a budu se jich bát.