Vyhlášení samostatné Západní Ukrajiny

  Duši, tělo, obětujeme za naši svobodu, ukážeme, že jsme, bratři (ale i sestry), z kozáckého rodu.

  Ukrajina není starobylý stát, ale tak trochu uměle vytvořená směs.

  V dobách, kdy probíhalo každoroční svěcení jara, jak jej známe z baletu od Igora Fyodoroviche Stravinského, skvělého hudebního skladatele s ukrajinskými kořeny, vegetovaly na západní Ukrajině kmeny Bílých Charvátů a Volyňanů. Jedná se o stejné Bílé Charváty, kteří obývali i východní Čechy (mé rodné Podkrkonoší a okolí). Jedná se o stejné Volyňany, kteří přišli také do jižních Čech. V městě Kyjevě žil kmen Polanů a Čurila Plenkovič. Právě tyto kmeny tvořily jádro Haličsko‑volyňského knížectví.

  V dobách, kdy byla Halič součástí Rakouska (nikoli Uherska, ale přímo Rakouska, spolu s českými zeměmi), projevovali Ukrajinci loajalitu k rakouskému císaři a dávali najevo odpor vůči polským šlechticům (nikoli vůči polskému národu), u nichž nechtěli sloužit. Neříkali to sice vždy nahlas, ale bylo to zřejmé třeba z toho, že nosili na rakouské úřady v Haliči jejich useknuté hlavy.

  Ukrajince z Haliče by nikdy nenapadlo, že budou po „druhé světové“ připojeni k Ukrajině. Vždyť oni jsou Ukrajina. Právě zejména na západě Ukrajiny se mluví čistou ukrajinštinou. Měli ale asi velké štěstí, že se nestali Ukrajinou již po „první světové“. Sovětští okupanti se chovali k Ukrajincům příšerně. Obilnice Evropy zažila hladomor, který ve 20. století trumfl pouze kamarád sovětských komunistů Mao Ce‑tung.

  Nádherné město Lvov, hlavní centrum Oranžové revoluce, připomíná svou architekturou i kulturou haličský (dnes polský) Krakov. Rozhodně nepřipomíná třeba Doněck. Poláci se ve Lvově dokonce snadno domluví.

  Jak to, že po rozpadu Sovětského svazu nedostali západní Ukrajinci možnost vytvořit si vlastní stát? Osobně mám velmi oblíbené Ukrajince z celé současné Ukrajiny (tedy více Ukrajinky, ale za to se na mě Ukrajinci nezlobí, protože oni mají rádi také spíše Ukrajinky než sami sebe) a mafie, se kterými bych se nechtěl potýkat, se nacházejí také na obou březích Dněpru. Moje sympatie ale nemají nic společného s možností udržet celou dnešní Ukrajinu pohromadě. Západní Ukrajinci mluví ukrajinštinou, volí v naprosté většině pravicové politiky (na rozdíl od naprosté většiny Ukrajinců východních), chtějí vstoupit do Evropské unie, aby tam mohli pracovat a bez závor a kartonů cigaret pro celníky obchodovat, mnozí chtějí spolupracovat se Severoatlantickou aliancí a v převaze se hlásí k řeckokatolické církvi, na rozdíl od pravoslavných končin Ukrajiny. Ukrajinci nebudou stále jen levnou pracovní silou. Mladí Ukrajinci stojí na špici v mezinárodních matematických i fyzikálních olympiádách. Ale i kdyby byli levnou pracovní silou, zaslouží si za svou, obvykle velmi poctivou práci úctu.  

  Ukrajinská vláda porušila slib, že se (nejen) podpisem příslušných dohod přiblíží k Evropské unii. Podporujme oblastní referenda o osamostatnění jednotlivých oblastí Ukrajiny. Tato referenda nesmí proběhnout bez dohod s ukrajinskou vládou. Západní Ukrajina bude stejně tak jako celá Ukrajina na hadičkách. Ale těmito hadičkami nebude dostávat vepřo knedlo zelo v tekuté formě, nýbrž ropu a plyn z Ruska.

  Není to kruté vůči některým východním Ukrajincům? Lepší východisko bohužel nevidím a východní Ukrajina vyhraje ekonomicky. Donbas a nejen Donbas je jednoznačně mnohem bohatší oblastí než chudý západ. Další větší ložisko kvalitního uhlí leží západně až pod Beskydami, ale to bychom museli rozmlátit pohádkové Pustevny a malebný rožnovský skanzen.

  Samostatnost západní Ukrajiny jsem tady navrhoval již v září 2012 ve druhé části svého článku „Problém české pravice - hranice České republiky“.

  Душу й тіло ми положим за нашу свободу,
І покажем, що ми, браття, козацького роду.