Konec ideologií v roce 2014

  Přicházím k vám s novou ideologií. Jedná se o nejčistší možnou ideologii, takovou, že sama pod svojí tíhou přestává být ideologií.

X+

  Mnohé z vás neosloví, protože vám neumí nabídnout nic jiného než pravdu. Dokonce vám nenabízí ani přílišnou radost z pravdy. Ale dokud nepoznáte odůvodněnou radost z nenalhávání si ničeho, neuvěříte, jak uvolňující pocit to je. Zbavili jste se někdy nějaké drásající závislosti? Dokázali jste přestat kouřit přesto, že jste museli překonat abstinenční příznaky? Nabízím vám zbavení se další závislosti. Závislosti na nalhávání si - na romantice, na fantazijních světech, na charismatických vůdcích přinášejících pořádek či revoluci. Západ Slunce je krásný i bez romantických představ. Naopak uvidíte, že zbavíte-li se romantických představ spojených se západem Slunce, přestane vám romantika hyzdit tu surovou krásu. Tedy pokud si pod pojmem „surová krása“ něco nepředstavujete. Tím by totiž surová krása přestala být tou okamžitou, nevypočítanou a nehyzděnou krásou.

  Kýč je zdání, že nám něco přineslo hodnotu, ačkoli to není pravda. Kýč nám může přinést nanejvýš slastný požitek z toho, že si něco (ať už vědomě, či nevědomky) nalháváme.

  Myslíte si, že zahradní trpaslíci jsou kýčem? Tak tomu bylo možná kdysi. V současnosti je kýčem spíše jejich označování za kýč. Když se řekne kýč, mnozí lidé si jako první představí právě zahradní trpaslíky. Tito lidé ani netuší, jaký kýč je představit si pod pojmem kýč vždy to stejné, a to zrovna věc, která je za kýč do omrzení označována.

  Koupíme-li si děravý hrnec, není to kýč, ale podvod. Nejpozději po jeho prvním použití zjistíme, že nám očekávanou hodnotu nepřinesl.

  Když nás uzdraví placebo, není to kýč, protože nám placebo přineslo hodnotu - oklamalo nás tak, že jsme se uzdravili.

  Čteme-li si beletrii, která neslouží k zamyšlení, k navození situací ani k uměleckému prožitku (jako třeba impresionistická či symbolistická díla), ale nepředstíráme si, že čteme hodnotnou literaturu, jedná se pouze o brak. Brak, díky tomu, že si jej nepřikrášlujeme, není nebezpečný a může sloužit třeba k odreagování. A obdobně, když si jen tak sníme. Bývalý ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze označil kýč za bezbřehé, neodpovědné snění.

  Zvykáme-li si na růžové brýle, chceme si pak nalhávat vše od spásonosnosti lidí, které jsme si zvolili ve volbách až po všeobecnou nadřazenost svého národa. Kýč si nás podbízí a je tedy o to nebezpečnější. Lidé si dokonce snaží sami sobě něco nalhávat, nikoli jen za účelem psychoterapie (tzv. „obranných mechanismů ega“), ale i jen pro spokojenost a bezmezné potěšení. Můžeme si přitom libovat nad romantickým západem Slunce, nad fantasy literaturou i nad katastrofami, které v nás vzbuzují někdy klamný (nalhaný) pocit všeobjímající sounáležitosti ve společnosti nebo v nás vzbuzují pocit dění, ruchu a něčeho nevšedního. Iracionální spokojenost a potěšení není přímým nebezpečím pro svého nositele, ale může být nebezpečím pro jeho okolí, zejména má-li ten člověk volební právo či dokonce moc.

  Nebezpeční jsou pro nás také (a dokonce možná i více než ostatní) lidé, se kterými v mnohém souhlasíme, kteří mají konzistentní názory (tedy neprotiřečí si), ale kteří se za účelem uspokojení z uspořádanosti svých názorů nekriticky (a tedy striktně) drží názorů spojovaných s nějakou ideologií. Nestačí jim uspořádanost na jejich pracovním stolku. 

  Pro mě je prototypem takového člověka Patrick Joseph „Pat“ Buchanan, který měl v letech 1992 a 1996 určité (nemalé) šance stát se americkým prezidentem. Takových lidí je mnoho, rádi se ukazují a média je ráda zobrazují. Naštěstí obvykle bývají díky svým vyhraněným názorům dobrovolně součástí pouze malých, nevolených politických stran.

  Vytváří-li ale politický vůdce kýčovité projevy a programy záměrně, může se stát dokonce vlivným diktátorem. Každá ideologie, která nemá jednotící myšlenku (třeba nikoho nepoškodit nebo co nejvíce si nahrabat), musí být spojena jedině emotivními představami. Někdo si libuje v revoluci, modernizaci myšlení a ve změně řádu, někdo se rád čvachtá v morálce pro morálku a v tradicích pro tradice.

  Ideologie navíc často bývají spojovány s představami - o tlustých kapitalistech, o americkém snu začínajícím mytím nádobí kdesi v Dakotě a končícím na drsné Wall Street a podobně. Ale i ideologie s jedinou základní, jednotící myšlenkou, může být kýčovitá, je-li onou myšlenkou něco kýčovitého. Jsme-li lidumilové, je humanismus a pacifismus kýčem. Pacifismus přece vede k posílení nebezpečných nepřátel, zejména fundamentalistů. Fundamentalismus je buď vírou, nebo kýčem.

  Kýčovitý projev nebo kýčovité dílo bývají emotivní, plné afektů či vášní, radostí i zloby a bývají snadno srozumitelné (nikoli však do podstaty prohlédnutelné) pro každého. Romantikové a nepoučitelní idealisté chrlí ze sebe kýčovité projevy alespoň nevědomky, tedy bez vědomých lží a činí tak bez postranních záměrů.

  Posloucháme-li kýčovitý projev nějakého diktátora pojednávající cíleně třeba o pořádku nebo o módních tématech, záleží, jaký postoj k takovému projevu zaujmeme. Osloví-li nás a horlíme poté také pro pořádek tvořený společně s vůdcem, je projev nebezpečným kýčem. Zasmějeme-li se mu, je to od nás buď projev pobavení, nebo cynismu.

  Pronese-li třeba kazatel naopak odůvodněně citlivý projev a projev nás osloví a ovlivní naše konání, musíme pochopit důvod projevu. Jinak je naše následná horlivost možná projevem kýče, čímž se snižuje naše odolnost vůči populistům a absolutním ideologům.  

  Kýč vždy závisí na kontextu. Kýčem je záměrně jít s dobou (tedy být konformní), avšak kýčem je také jít záměrně proti všem. Dokonce naschvál být sám sebou a záměrně si nehledat žádné vzory je kýčovité. Myslíme si, že takový náš postoj je pro nás hodnotný, ale pokud si nás nevšimnou lidé z televize, žádnou hodnotu nám to nepřinese. Pokud si nás všimnou, staneme se populárními a budeme mít hodně peněz. Chtít zažít pocit, že jsme populární, je buď nevinné snění a psychoterapie, nebo, myslíme-li to smrtelně vážně, je to škodlivý kýč. Chceme-li mít hodně peněz jen proto, abychom si je rozměnili a pak se v nich rochňali, je to kýč. Peníze mají být prostředkem pro nákupy. Záměrně opakovaný zajímavý nápad přestává být zajímavý a stává se kýčem. Jak je vidět, kýč opravdu závisí na kontextu.

  Může být životní partner kýčem, byť nezáměrným? Partnerský vztah může být životodárný i jinak plodný napříč národy celého světa. Lidé po celém světě jsou si v mnoha směrech až neuvěřitelně podobní. Koneckonců všichni jsme příbuzní. Jak ale vidíme, jednotliví lidé a v průměru i jednotlivé národy se od sebe přesto diametrálně liší svým stylem myšlení i přístupem k životu. To není ovlivněno pouze kulturně či nábožensky, nýbrž také naší podstatou (geneticky). Kultura jednotlivých národů je navíc do jisté míry také ovlivňována genetickými předpoklady, které jsou do nás vryty a se kterými nic neuděláme. Proč také, jsme to přece my, naše podstata. Kultura je ještě posiluje, tak jako nás ovlivňují naše vzory, které si přitom vybíráme sami.

  Nejhodnotnější partnerský vztah (jako takový, odhlédneme-li od dalších okolností našich konkrétních životů) je vztah s partnerem stejného etnika, podobného vzhledu a podobných sklonů a názorů. Psychické i fyzické vlastnosti získáváme od svých předků jako nedílnou součást. Při výběru životního partnera hraje velkou roli samozřejmě i instinkt. Instinkt může být dobrým sluhou, ale je mnohem méně pružný (adaptabilní) než rozum. Říkáte, že milovaného partnera si nelze vybrat rozumem? Tak předně, rozum a instinkt spolu často vůbec nejsou v rozporu a pak není co řešit. Instinkt není dobré lámat přes koleno, je dobrým kompasem. Lze ale také využít podmíněné učení k nenásilnému posílení vlivu rozumu. Instinkt stejně pouze zužuje množinu partnerů, o které bychom byli ochotni usilovat.

  Nejhorší je, vybíráme-li si záměrně (se zalíbením) člověka odlišného. Odlišnost či podobnost se nejlépe určuje za pomoci fyziologických znaků, jako je třeba barva očí a podobně. Rozhodně by ale obličeje lidí neměly být za tímto účelem posuzovány jako barevné obrázky. Instinkty mohou být usměrňovány kritickým nadhledem.

  Vyberete-li si za celoživotního partnera člověka, který je pro Vás kýčem, budete vlastně žít v nalhávání si a plíživém zvykání si na každodenní kýč, byť možná uspokojivém.

  Kýčem v hudbě je představa. V impresionistických dílech slyšíme třeba moře, v jiných třeba i klapání koňských kopyt. Jakékoli jiné představy vyvolané pouhou hudbou (bez baletu...) jsou ale kýčem, i když jsou třeba skladatelem i orchestrem vyvolávány záměrně (tzv. „programní hudba“, tedy hudba, která něco sděluje). Hudba může vyvolat pouze pocit. Jsme lidé jako pan hudební skladatel a tak jsme schopni odhadnout, jaká nálada a jaké prostředí skladatele k symfonii či písničce inspirovaly. Je-li daný skladatel „naším člověkem“, dovedeme to (posluchači i hráči interpretující jeho hudbu) o to lépe; „mým člověkem“ je Igor‘ Fyodorovich Stravinskij. Ale to je vše. Všechno nad to je kýč.

  Kýčem může být také interpretace (třeba právě uměleckého díla).

  Jak jsem již zmínil, kýčem mnohdy bývá projev. Nejjistějším způsobem jak ošálit masy jsou, co do obsahu a vybraných slov, floskule.

  Tento můj článek vychází z mého podrobnějšího článku „Nebezpečí kýče“ publikovaného ve formátu PDF v časopise E-LOGOS 23. 5. 2009: http://e-logos-student.vse.cz/index.php?article=259 

  Vstupme do roku 2014 bez kýče a ideologií!

  Hodně štěstí, zdraví, vstřícnosti a spravedlnosti

  přeje

  Kuba