Kdo byl a kdy vlastně zemřel Ariel Sharon?

  Smrt bývalého židovského (nebo z občanského pohledu spíše izraelského) premiéra Ariela „Arika“ Sharona spojuje dvě závažná témata, která dlužím fanatickým čtenářům mého blogu - kdy vznikne Palestina a kdy začíná smrt.

  Ariel Sharon patřil mezi Židy k menšině, kterou neoslovila myšlenka komunismu ani socialismu, což je na něm sympatické. Jako ministr obrany ale nezabránil hrozným masakrům Palestinců v uprchlických táborech v Libanonu. V tanku mnohokrát bojoval za izraelský lid, obvykle jako velitel. Zároveň tím ale podporoval okupaci Sinajského poloostrova a Golanských výšin Izraelem. Navázal na úsilí svého předchůdce o mír, když jednostranně a sametově (bez prolití krve) opustil se svým národem okupované Pásmo Gazy. Na rozdíl od všech ostatních izraelských vůdců s těžkým srdcem alespoň trochu ustoupil i na Západním břehu Jordánu. Velmi úspěšně chránil své spoluobčany, když vybudoval část bezpečnostní zdi mezi Izraelem a Palestinskou autonomií. Kdyby však byla dokončena, vedla by podle plánů i přes okupované území (nikoli po jeho hranici), na kterém si Židé staví nelegálně svoje divné domečky bez střech (což není proto, že by tam měli daň ze střechy, nýbrž proto, že tam skoro vůbec neprší). Ariel Sharon tak zabránil mnoha útokům plánovaným takovými strašlivými skupinami jako Hamás (Hnutí islámského odporu), Brigády mučedníků al-Aqsa (pojmenované podle té známé mešity, která za to ale nemůže), Palestinský islámský džihád, Lidová fronta pro osvobození Palestiny a další. Nemohl vyjednávat s takovým podlým obrovským zločincem, jakým byl tehdejší prezident Palestinské autonomie a nositel Nobelovy ceny za lhaní Yasir Arafat. Neměl však právo věznit cizího státníka v domácím vězení.

  Současný palestinský prezident si dal jako podmínku pro pouhá vyjednávání raději propuštění palestinských vrahů z izraelských věznic než ukončení stavebních prací na Západním břehu Jordánu Izraelem. Je to bianco šek pro další teroristy a je to holub na střeše, kterou tam stejně naleznete jen s obtížemi. Současný izraelský premiér neměl takovou nabídku dávat a měl být raději ochoten vystěhovat Židy z těchto svých domů na cizích katastrech.

  Samostatná Palestina měla vzniknout už dávno. To nakonec uznal i Ariel Sharon. Některé státy a skupiny by pak byly ochotny přestat útočit a hrozit na Izrael. Palestina ale nemůže vzniknout jako ústupek nekultivovatelným násilníkům. Dokud bude Pásmo Gazy okupováno zmíněnou organizací Hamás, nesmí být svobodná Palestina uznána na tomto území, a to ani v případě, že by nám hodní strýčkové z Hamásu nabízeli bonbón. Proto (a pouze proto) děkuji vládnímu kabinetu Baracka Husseina Obamy (kterému zrovna často neděkuji, jak si čtenáři mého blogu jistě všimli) i vládě Petra Nečase, že neschválily Palestinské autonomii status (nečlenského) státu v OSN. Severoatlantická aliance by měla jednat se současnou palestinskou vládou o spolupráci při snahách o ovládnutí Pásma Gazy.

  Druhou zprávou dnešních dnů je, že Ariel Sharon zemřel 11. ledna 2014. To je velmi důležité sdělení. Nezemřel v okamžiku, kdy novináři začali psát, že je pouze udržován při životě a že vlastně už zemřel. Nezemřel v roce 2006, kdy byl jeho mozek výrazně poškozen. Občas u něj byla zaznamenána zvýšená mozková aktivita. Před rokem tým vědců zjistil, že pan Sharon dokonce reaguje na fotografie své rodiny a na hlas svého syna. Byla naděje, že jednoho dne vstane a zajde si na pivo. Říkám to nerad, ale problémem v takových případech není ani tak definice života. Problémem jsou náklady, tedy finance. Na světě není mnoho lidí, kteří by byli izraelskými premiéry. A nejste-li izraelským premiérem, nebude tým špičkových vědců zkoumat, zda reagujete třeba na vůni kafe nebo třeba na chuť kafe.

  Nelekněte se mojí otázky: Kdo jsme? Jsme fungujícím systémem neuronů. Ten je podstatou naší vůle. Život nezačíná protržením kondomu. Život je na Zemi už miliardy let. Nejsme si jisti, zda vznikl pouhým spojením nějakých molekul, ale jsme si téměř jistí, že vznikl pouze jednou. Vůle dítěte samotného ale vzniká až spoluprací jeho neuronů. A dítě není nic jiného než jeho vůle, kterou může díky svému tělu uplatňovat. Když se spermie zabydlí ve vajíčku, vše začne směřovat ke spolupráci neuronů. Ale to si ještě těhotná maminka nejméně tak 23 týdnů počká. Vše směřuje k tomu, jak dítě, které teprve vznikne, má vypadat - fyzicky i duševně. Nikdo by neměl mít právo nikdy v celém průběhu těhotenství zasahovat do jeho genetické informace (pokud není smyslem takového zásahu léčba) a nezměnit tak člověka, ale jeho vlastnosti. Chcete-li mít vysokého štíhlého statného inteligentního modrookého blonďáka jako jsem já, nemůže být jeho tatínkem malý hloupý brunet jako třeba Adolf Hitler či Hermann Wilhelm Göring. I kdyby genetikové dokázali změnit v počátcích těhotenství barvu vlasů dítěte, je to podvod na dítěti. Dítě se nezmění, změní se pouze jeho barva vlasů, některé vlohy či v nejhorším (děsivém, protože zneužitelném) případě sklony k určitým názorům, čímž se sice změní jeho myšlení, ale bude to stále ono dítě. Rozbije-li si při pádu z kola koleno, bude cítit bolest stále to samé dítě, jen bude mít jiné politické názory.

  Odborně řečeno vznikne v děloze matky nejprve malý krokodýl, jak je vidět i na ultrazvuku. Spolupráce neuronů, která po těch měsících začne, má ale ještě pár týdnů jen málo společného s přemýšlením. Od okamžiku, kdy mozek začne vysílat pravidelné mozkové vlny, je ale interrupce už jednoznačně zabitím človíčka. Pokud není život děťátka v konfliktu s životem jeho matky či v závažném konfliktu se zdravím (ať už fyzickým, či psychickým) matky, musí být pak přísně chráněno zákonem jako kdokoli z nás a dokonce ještě více - vždyť má celý život před sebou. Dokud ale dítě v břiše matky nevykazuje žádnou mentální aktivitu, netrestal bych matku, která se rozhodne pro interrupci. Bavíme se ale o životě. Zákon by měl být při stanovení časové hranice vůči budoucím matkám velmi přísný.

  To samé musí logicky platit i po těžké mozkové mrtvici, jakou prodělal Ariel Sharon nebo při využívání embryonálních kmenových buněk. Vzpomínáte si na jistý díl seriálu South Park, ve kterém zrovna zabili Kennyho? Dostal se do tzv. „vegetativního stavu“. Byla to reakce na případ jisté Američanky, jejíž jméno záměrně neuvádím, kterou chtěl její manžel nechat odpojit od přístrojů, zatímco její rodiče s tím nesouhlasili. Autoři South Parku přesně vystihli pravděpodobné přání této ženy, která nedostala příležitost proslavit se či ukázat veřejně jinak než jako „ta, která se dostala do vegetativního stavu“. Kenny uvádí ve své závěti, která je v závěru epizody čtena před jeho lůžkem za přítomnosti televizních štábů z celého světa, že kdyby se někdy náhodou dostal do stavu, kdy bude udržován pouze na přístrojích a morfiu, přál by si hlavně, aby ho v žádném případě neukazovali v televizi.