Jak (ne)funguje euro

  V lednu 2015 rozhodla Evropská centrální banka o masivním financování vlád v eurozóně na dluh a parlamentní volby v zadluženém Řecku vyhrála krajní levice.  

  Eurozóna nemůže ze své podstaty fungovat ani zdaleka efektivně. Každá měnová oblast je jistým kompromisem mezi efektivním fungováním obchodních vztahů na straně jedné a náklady souvisejícími s obchodováním s více měnami na straně druhé. Těmito náklady jsou zejména riziko změn vzájemných kurzů mezi používanými měnami (popřípadě cena zajištění proti těmto změnám), ať už jsou tyto změny způsobeny čímkoli včetně spekulativních útoků na měnu, a cenová přirážka směnáren. Tyto náklady nesou logicky především vývozci. Přirozenou oblastí pro používání jediné společné měny je tak pouze oblast, v rámci které spolu všichni lidé navzájem hojně obchodují, spolupracují či investují. Řada služeb je přitom místních či neobchodovatelných na velké vzdálenosti, stejně tak pozemky (včetně půdy a některých dalších přírodních zdrojů) či budovy. Zároveň mnoho lidí není ochotných či z různých důvodů schopných cestovat na velké vzdálenosti či do zahraničí, ať už za prací či jako turisté. Měny však bývají uměle stanovovány jednotlivými státy, které své občany nutí k užívání národní či nadnárodní měny tím, že výhradně v ní přijímají daně. Nejsilnější světové měny navíc bývají hojně využívány k mezinárodnímu obchodu, což každou takovou měnu posiluje, zároveň to však snižuje její stabilitu. Menší stabilita znamená vždy zisky jedněch a ztráty druhých. Pro každého člověka, který nerad riskuje, je cenová nestabilita problémem. Euro je v posledních letech hojně využívané k celosvětovému obchodování s ropou a zemním plynem (bývá pak označováno jako tzv. „petroeuro“). Díky své síle je však zároveň mnohem odolnější vůči výkyvům způsobeným chybnými spekulacemi než česká koruna.     

  Podle čeho lze poznat efektivně fungující měnu? Každé podnikání má bez ohledu na používanou měnu svou momentální míru zisků z vložených prostředků. Tento ukazatel krátkodobé úspěšnosti u většiny podniků každou chvíli kolísá. Meziroční či ještě dlouhodobější výkyvy závisí obvykle především na schopnosti jejich odběratelů splácet své dluhy, dále také na případných možnostech využít výnosných vědeckých, technických či technologických objevů nebo objevů přírodních zdrojů a v případě některých odvětví také na různých cyklech souvisejících s podstatou toho kterého odvětví. Od ziskovosti podniků se pak odvíjí jejich ochota brát si drahé úvěry, vydávat výnosné dluhopisy a podobně a také jejich schopnost tyto zdroje splácet i s úroky. Cílem rozumných finančních institucí poskytujících úvěry je stanovit jejich cenu tak, aby nebyly zbytečně levné, ale aby je podniky, kterým budou poskytnuty, byly schopny v dohodnutém termínu i s úroky splatit. Stejný zájem má ve vztahu k bankám či spořitelnám správce měny, obvykle centrální národní banka. Ta však může maximální objem a tedy nepřímo i hodnotu měny ovlivňovat pouze plošně, nikoli pro jednotlivá odvětví či každý podnik zvlášť. Efektivita fungování každé měny tak závisí na možnostech a schopnostech správce měny (centrální banky apod.) správně ovlivňovat její hodnotu ve vztahu k ziskovosti klientů jí podřízených finančních institucí poskytujících úvěry. Takové možnosti jsou v rámci výše uvedeného kompromisu dlouhodobě právě pouze v oblastech, kde spolu lidé hojně obchodují.

  Krátkodobé úrokové sazby stanovované v minulosti jednotlivými správci měn ve státech pozdější eurozóny se však často nezanedbatelně lišily, což bylo dáno zejména jednak odlišnou výkonností jednotlivých ekonomik (protože slabší ekonomiky zpravidla dohánějí ty silnější, takže rostou rychleji), jednak tím, že jejich hospodářské cykly nebyly dostatečně synchronizované. Obdobné odlišnosti vykazovaly také úrokové míry z bankovních úvěrů i dalších finančních nástrojů. Výše uvedené je jen obtížně otřesitelným důkazem, že současná eurozóna je příliš rozsáhlá na to, aby byla ideální oblastí pro používání v zásadě jediné měny. Politici, kteří vytvořili euro nebo alespoň podporují jeho existenci, však jeho neefektivitu nepopírají. Jinak by státy, které chtějí vstoupit do eurozóny, nemusely procházet tak dlouhou a někdy i složitou procedurou, při které s ní musí sladit měnové i některé další ekonomické ukazatele.

  Neblahá situace, která je tedy v samotné genetické informaci eurozóny, je navíc komplikována tím, že jednotlivé státy eurozóny mezi sebou navzájem nekoordinují své hospodaření, zejména objem veřejných investic, zadlužování či uvalování daní. Zájmem některých bývalých i současných politiků z Evropské unie je z různých (dobrých i zlých, racionálních i naivních) pohnutek hluboké začlenění jednotlivých členských států do jejích politických struktur na úkor národní demokracie a euro je vhodným prostředkem k tomuto cíli. Od vzniku eura totiž bylo vysoce pravděpodobné, že členské státy eurozóny budou nuceny přistoupit na některá další společná pravidla jejich hospodaření. Očekávaným výsledkem byla prozatím jistá fiskální unie a připravovaná jistá bankovní unie (což bude specifikum eurozóny, které povinně znemožní dohled členských států eurozóny nad vlastním finančním sektorem, což však v případě řady států může zvýšit věrohodnost jejich finančních institucí, pokud Evropská centrální banka bude rozhodovat rozumně, bude mnohdy lépe předcházet insolvenci finančních institucí a znemožní jejich případnou záchranu z veřejných finančních zdrojů, čímž je také bude preventivně odrazovat od příliš riskantního podnikání). Budou‑li chtít příslušní politici eurozónu dlouhodobě udržet, lze prakticky s jistotou očekávat ještě hlubší vynucenou integraci. Povinnou součástí používání eura jako národní měny se v posledních letech stal dodatečně ještě tzv. „euroval“, jehož podstatou je, že jsou členské státy eurozóny nuceny nést část nákladů vždy za ty státy eurozóny, které potřebují pomoci s dočasným nedostatkem likvidity (peněz), což se týká zpravidla států, které se příliš zadlužily. Taková nevratná podpora může být v některých případech nezbytnou, aby mohlo být umožněno oživení dané ekonomiky, vždy se však jedná o podporu vynucenou, nespravedlivou a motivující méně obezřetné a více utrácející vlády k hazardu.

  Plošným důsledkem nuceného používání eura v tak rozsáhlých a různorodých oblastech je dlouhodobě nižší ekonomická výkonnost včetně prohlubování a také prodlužování recesí v rámci hospodářských cyklů a s tím spojených závažných důsledků, jako je především zvyšování nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že Evropská centrální banka není schopna ovlivňovat správným směrem všechny různorodé oblasti eurozóny najednou, bývají v dobách hospodářského růstu v některých oblastech eurozóny poskytovány ve velkém rozsahu příliš levné úvěry (potažmo další finanční zdroje), které si mohou dovolit i nepříliš výnosné či jinak riskantní rozsáhlé podnikatelské projekty. V dobách hospodářských úpadků v některých oblastech eurozóny jsou naopak příliš drahými úvěry omezovány i jinak nadějné podnikatelské aktivity.

  V současnosti je v eurozóně i v České republice poskytován podle názoru Evropské centrální banky a České národní banky finančními institucemi nedostatek úvěrů neboli finanční instituce jsou podle nich příliš opatrné. Svůj názor opírají o podrobné odhady, přičemž rizika posuzují z pohledu celé společnosti, nikoli jednotlivých finančních institucí. Evropská centrální banka se proto před několika dny rozhodla, že mimo jiné zneužije svých možností k masivním nákupům dluhopisů jednotlivých vlád jí samotnou i centrálními bankami států eurozóny. Česká národní banka se rozhodla na podzim 2013 ze stejného důvodu k nákupům cizích měn (přičemž v současnosti v jejich nákupech vzhledem k samovolnému oslabování české koruny nepokračuje, ale zároveň stále drží tyto navýšené devizové rezervy). Nákupy České národní banky byly nesrovnatelně menšího rozsahu než případné nákupy plánované Evropskou centrální bankou od vlád ekonomik srovnatelné velikosti, jako je česká. Plánované nákupy budou logicky nejvýhodnější pro státy nacházející se v hospodářském úpadku a pro státy, jejichž vlády je neúnosně zadlužovaly či zadlužují (jako jsou Řecko, Portugalsko či dokonce Itálie a v blízké budoucnosti i další státy včetně některých z ekonomicky nejsilnějších). Pro některé státy eurozóny budou nevýhodné (typicky pro Spolkovou republiku Německo, jejíž hospodářský produkt až nečekaně rychle roste a která dosáhla za uplynulý rok vyrovnaného hospodaření vlády). Poškodí tak zásadně mnohé státy eurozóny a v důsledku i řadu dalších států světa. Těmito nákupy budou umožňovány další vládní investice a útraty na dluh. Některé nezodpovědné vlády tak budou silně motivovány k dalšímu zadlužování svých států. Plánované nákupy povedou k nepřiměřeně levným úvěrům, čímž budou v lepším případě realizovány investice, které by přirozeně vzniknout nemohly, a v horším případě budou tyto úvěry ve velkém spotřebovávány („projídány“) jednotlivými vládami, kterým bohužel v některých případech už nic jiného nezbývá, nechtějí‑li dramaticky snižovat vládní výdaje nebo dramaticky zvyšovat daně. Devizové nákupy České národní banky jsou zcela mimořádným opatřením, které vede nutně k nepřiměřeně levným úvěrům a navíc maří některé výnosné investice, protože drží nakoupenou cizí měnu z důvodu rizika v projektech s nízkým úročením. Lze to přirovnat k bombardování ropných polí za účelem zdražení ropy (a tím dosažení požadované míry inflace). Poněkud se tím také mění struktura světových měn (byť Česká národní banka vrací cizí měny do oběhu alespoň na opatrné investiční nákupy s nízkým úrokem). Cizinci a zahraniční podniky jsou tak nuceni nakupovat český materiál, zboží či služby více, než by chtěli, protože se uměle (bez přirozené příčiny) stávají levnějšími, zatímco Češi a české podniky jsou nuceni nakupovat zahraniční materiál, zboží či služby méně, než by chtěli, protože se stávají dražšími. Postup zvolený Českou národní bankou je ve své podstatě bojem s dalšími centrálními bankami.  Devizové nákupy jsou navíc nebezpečné, protože mohou podněcovat spekulanty k útokům na měnu (v tomto případě českou korunu), u níž byl vyhlášen „kurzový strop“, nad který již daná měna nesmí posilovat. Jak nákupy plánované Evropskou centrální bankou, tak i nákupy prováděné Českou národní bankou mají zabránit tzv. „deflační spirále“ (tedy kumulativnímu snižování cen, mezd, nájmů i úroků či dividend), která však vysoce pravděpodobně v EU ani v ČR nehrozila ani nehrozí. Případná mírná deflace by však pro ČR byla problémem, protože by čeští zaměstnavatelé nesměli snižovat mzdu pod státem vynucovanou „mzdovou podlahu“ (minimální mzdu), která byla poměrně výrazně zvýšena úřednickou vládou Jiřího Rusnoka a především pak vládou Bohuslava Sobotky (ČSSD, ANO, KDU‑ČSL), která ji zvýšila jednomyslně a nečekaně (což je o to horší) o vyšší částku, než bylo dohodnuto s vybranými zástupci zaměstnavatelů i odborů. Na určité zvýšení minimální mzdy byla ochotna také přistoupit již dříve ministryně práce a sociálních věcí za TOP 09‑S. V případě deflace by tak zaměstnavatelé museli dále propouštět zaměstnance s nízkými příjmy (tedy zejména zaměstnance s nízkou kvalifikací či se zdravotním postižením). Česká národní banka (prostřednictvím nadpoloviční většiny členů bankovní rady) se navíc snaží donutit českou společnost dosáhnout třeba i pouhým znehodnocováním české koruny cílové míry inflace, která byla stanovena záměrně tak, abychom byli co nejdříve schopni přijmout euro. Nepřispívá tak k cenové stabilitě, jak jí přitom ukládá Ústava ČR. Tím z dlouhodobého hlediska omezuje ekonomiku a zvýhodňuje vždy buď věřitele, nebo dlužníky. Konkrétně devizovými nákupy zvýhodňuje přinejmenším po určitou dobu dlužníky (tedy zpravidla odběratele, zaměstnavatele, nájemce či příjemce úvěrů bez inflační doložky). Podobně by ekonomika ČR musela fungovat, kdyby ČR vstoupila do eurozóny.                 

  Největším aktuálním, ale dlouhodobým a očekávatelným problémem eurozóny je, že dlouhodobá neschopnost splácet se projevila nebo hrozí i u některých vlád členských států. Nejenže jsou tyto ekonomiky poškozovány eurem, ale zároveň svými vládními dluhy poškozují euro čili všechny uživatele eura. Někteří politici už před časem dokonce uvažovali o rozdělení eura na více měn (na různě označená eura). Impulsem tohoto problému sice byla americká hypoteční krize (neschopnost mnohých Američanů splácet své hypotéky) a na ni navazující rozsáhlá světová derivátová a obecně finanční krize (kumulující se neschopnost splácet dluhy i jejich zajištění), uvedená dluhová krize v eurozóně se všemi svými důsledky však byla dříve, či později očekávatelná. Řešením, které může zabránit obdobným krizím v budoucnosti, je zmíněná fiskální unie, která na rozdíl od případné „finanční ústavy“ umožňuje orgánům Evropské unie rámcově zasahovat do klíčových parametrů hospodaření jednotlivých vlád, a to bez ohledu na případné nezbytné vládní výdaje (např. v krizových situacích). Vláda Petra Nečase přistoupení ČR k fiskální unii odmítla vzhledem ke společnému názoru ODS a VV a navzdory TOP 09‑S, zatímco současná vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD, ANO, KDU‑ČSL) zavázala ČR k brzkému přistoupení.   

  Dluhová krize se prozatím nejvíce projevila v zadluženém Řecku. Státní bankrot nikdy nebývá chápán v podnikovém smyslu slova, tedy, že by dluhy státu převýšily jeho majetek. Nelze totiž předpokládat, že se nějaký stát vzdá hromadně svého majetku potřebného pro fungování státu či kulturního dědictví na umoření svého dluhu. Řecká vláda však již před několika lety dosáhla insolvence (takové neschopnosti řádně splácet, která není jen dočasná) a německá kancléřka Angela Merkel pro ni pomocí výhrůžek dojednala s jejími klíčovými německými věřiteli úlevy. Splátkový kalendář a jeho podmínky bývají v případě problémů se splácením či s dočasným nedostatkem peněz dojednávány s věřiteli i v soukromém sektoru, protože se mnohdy jedná o nejlepší řešení, jak dostat od dlužníka zpátky co největší část dluhů a případně úroků. Podle některých médií dokonce řecká vláda v minulosti brala v potaz možnost, že bude po Spolkové republice Německo požadovat rozsáhlé odškodnění za zločiny napáchané za druhé světové války, na které má podle svého názoru právo, zatímco němečtí představitelé takové požadavky odmítají jakožto neoprávněné. Řecká vláda dlouhodobě čerpá od mezinárodních institucí vysoké úvěry, které by jinak byly určeny ze sociálních důvodů pro obzvláště chudé oblasti světa. Zadlužení Řecka se tak i v posledních letech rapidně zvyšovalo, dokonce více než v minulosti. Zároveň však řecká vláda provedla zásadní a pro mnohé Řeky bolestivé ekonomické reformy, zejména v oblasti vládního hospodaření a trhu práce, byť by měly být provedeny ještě další reformy a úspory, protože by mohly být velmi přínosné. Znatelné pozitivní výsledky se ale nedostavují a naopak nadále převládají negativní vlivy (vysoké daně, přílišná byrokracie, ale i špatná ekonomická situace zahraničních obchodních partnerů). Důvodem, proč se řecké ekonomice nedaří v eurozóně čelit vládní insolvenci, rozhodně zdaleka není jen to, že Řecko před vstupem do eurozóny falšovalo své makroekonomické statistiky. Některým státům eurozóny a některým státům, jejichž měna byla navázána na euro, se však díky ekonomickým reformám podařilo vymanit se z potřeby další finanční pomoci od mezinárodních institucí. V řeckých parlamentních volbách výrazně vyhrála před několika dny krajně levicová politická strana, která následně snadno sestavila koaliční vládu. Pravděpodobně bude přinejmenším požadovat další výrazné úlevy (přičemž přistoupit na určité další úlevy by bylo zřejmě výhodnější i pro věřitele, tedy v současnosti zejména pro Evropskou centrální banku), nebude prosazovat další ekonomické reformy a zvýší vládní útraty. Jedná se o morální problém, Řecko je však navíc velmi závislé na dalších půjčkách, takže by pro něj případná ztráta důvěry věřitelů a potenciálních věřitelů mohla být tragická (ať už by podle jejich názoru hrozilo, nebo dokonce došlo k tomu, že Řecko přestane řádně splácet své dluhy podle nově dohodnutých, mírnějších podmínek, tedy vyhlásí státní bankrot, a to ať už v rámci eurozóny, nebo po jejím případném opuštění). Vítězství takové politické strany dříve, či později bylo dlouhodobě předvídatelné. Z tohoto pohledu mohla a v budoucnu může vyhrát řecké parlamentní volby nějaká ještě mnohem radikálnější politická strana. Obdobně po první světové válce správně předvídal britský ekonom a účastník tehdejší Versailleské (Pařížské) mírové konference John Maynard Keynes a spolu s ním i někteří další odborníci, že vysoké reparace uvalené na Německo povedou pravděpodobně k obrovské inflaci a určitě k jeho ekonomickému úpadku a důsledkem může být reálně válka.             

  Mnozí ekonomové tyto důsledky existence eura pro tak rozsáhlou a různorodou oblast rámcově očekávali. Vyplývají totiž z logických a vnitřně konzistentních teorií švédského ekonoma Knuta Wicksella a na něj navazujícího britského ekonoma maďarského původu Nicholase Kaldora. Jejich teorie se potvrdily nejen v případě eurozóny, ale na příkladu eurozóny může v současnosti každý vidět, že tímto způsobem a za těchto podmínek nemůže dlouhodobě jednotná měna fungovat.

  Pro přijetí eura během několika let v ČR, byť za současných, zásadně odlišných podmínek, než k jakým ČR postupně zavázaly české vlády, jsou z různých pohnutek ze současných sněmovních stran TOP 09‑S, KDU‑ČSL, ANO, ČSSD a KSČM (přičemž KSČM zároveň požaduje na toto téma referendum). Politická strana Zelení, která byla v předminulém volebním období také stranou sněmovní, je rovněž pro přijetí eura v ČR během několika let. Proti přijetí eura v ČR jsou z parlamentních stran ODS a Úsvit.    

  Tento článek byl publikován na publicistickém portále Skutečnosti.