V naší republice máme poměrně velké štěstí na kvalitní lékaře. Problémem je šizení ekonomické stránky péče o naše zdraví a životy.
V článku „9,90 Kč za návštěvu lékaře“ ze 14.4.2012 jsem popsal změnu zdravotnictví, o jaké se mi pouze zdálo. Nyní bych chtěl popsat reálnější krůčky, které by mohly přinést lepší život pacientům. Vzhledem k tomu, že peněz jde do zdravotnictví reálně stále méně (nejen u nás), dovolil jsem si v nadsázce trochu přitvrdit a posunout v nadpisu desetinnou čárku. K šetření v nemocnicích jsem nabádal také ve svém článku „Zlobivý IZIP a dobrácká VZP?“ z 19.5.2012.
Jednotlivá oddělení (zejména nemocnic) musí odpovídat za léčbu a její zdary i nezdary, přičemž snad ještě „únosný“ nezdar pro jednoho pacienta může být pro jiného, třeba vzhledem k jeho profesi, dokonce fatální. Léčba může být samozřejmě posuzována nejen z odborného hlediska (zda se pacientovi dobře daří a nemá nepředvídané komplikace), nýbrž i z estetického pohledu (jak viditelná je jizva po operaci a podobně). Každé oddělení musí odpovídat také za komfort pro pacienta, a to za komfort během léčby i pro další život. Komfort ale bohužel musí posuzovat ve vztahu k ceně léčby. Levný komfort není problém, jenže komfort většinou znamená drahý komfort. Cílem by asi mělo být vyřešení problému, ale někdy je úspěchem i jeho pouhé oddálení. Cílem by mělo být, aby pacient nemusel posléze procházet dlouhým ozdravným procesem, ale ani to není vždy splnitelné. To už je navíc zodpovědnost také těch, kteří ozdravnou léčbu provádějí.
Nesmí se už opakovat nákupy drahých přístrojů, které pak nebudou dostatečně využity. Ale co to vlastně je drahý přístroj? Divná otázka, že? Přece ten, který stál hodně peněz (ve srovnání s přístrojem, který bychom využili stejně). Chyba lávky! Nezapomeňme, že drahý přístroj je i ten, který se dlouho „rozjíždí“ nebo obecně spotřebovává příliš elektrické energie, vyžaduje (na rozdíl od jiného přístroje) nově vyškolenou obsluhu či častější kalibrace, operace s ním trvají déle (musíme tedy chirurgům zaplatit více na mzdách), operace s ním vyžaduje zdlouhavou následnou (pooperační) péči a tak podobně. Zdravotnická zařízení jistě také zvažují, jestli by nebylo výhodnější si drahý přístroj pouze pronajmout (popřípadě si na něj vzít úvěr). Na druhou stranu ekonomické náklady, které pacientům třeba i jen zpříjemní pobyt v tom tísnivém nemocničním prostředí, nejsou zbytečné. Důležité je, zda takové vydání schválí Vaše pojišťovna.
I podobné operace mohou být různě drahé. Kolik stojí osmihodinová operace? Sečteme poplatek za anesteziologa, mzdy za směnu příslušných chirurgů, jejich asistentů, jednodenní odpis (řekněme opotřebení) sálu a přístroje, poplatky za teplo a světlo... Chceme-li zjistit celkové náklady na pacienta, měli bychom přičíst i část mzdy sestry, která bude tento týden na noční, obdobně mzdu pooperačních pečovatelů a rehabilitačních sester. Ale co peníze na mzdy pana vrátného, pana zahradníka, pana správce počítačové sítě, pana údržbáře? Co peníze pro úklidovou firmu, která posílá uklízecí četu? A co peníze na opravu chátrajících chodeb a prázdného bývalého skladu? Tyto výdaje rozpočítáme mezi všechny prováděné operace (a také třeba mezi preventivní kontroly). Problémem je, pokud tyto výdaje rozpočítáváme podle ceny operací. Dražší operace „dostane“ větší příděl výdajů, které připadly zahradníkovi, levná operace dostane příděl menší. Někdy to může být spravedlivé, ale většinou je takový postup nespravedlivý, znevýhodňující drahou operaci. Ta naopak může přinést významné úspory. Pacient nemusí být posléze tolikrát kontrolován a dokonce třeba nehrozí takové nebezpečí, že se u něj stejná nemoc znovu rozvine. Zdravotnická zařízení by měla být nucena toto všechno propočítávat! Jenže co je řediteli nemocnice po tom, že pacient bude muset kvůli levnější operaci chodit delší dobu na častější kontroly ke svému „obvoďákovi“ a ten mu bude muset předepsat více drahých léků a rehabilitací? Sám má svých starostí s hospodařením svojí nemocnice až nad hlavu. To je ten problém!
Soukromé záchranné služby už se postupně učí, že je někdy lepší, jedou-li v sanitce dva záchranáři, než když přijede jeden a musí zavolat, aby za ním přijel druhý. Obdobně soukromé nemocnice. Jistě také tápou, kolik mají mít lůžek. Nemají jich přílišný přebytek, ale ve svém zájmu se snaží, nemít jich ani nedostatek. Vládě či pojišťovnám bych doporučoval, platit v nemocnicích (lhostejno, zda „státních“, nebo soukromých) nějaká volná lůžka, kdyby bylo potřeba. Ale raději nic nepřivolávat.
Nemocnice musí bedlivě sledovat odpisy svých budov, drahých zařízení, ale i fontán v nemocničním parku. Zároveň musí sledovat vývoj cen toho všeho, aby pak nebyly překvapené a měly dostatek peněz, až budou nakupovat zařízení nové (nebo budou opravovat fontánu).
Na Internetu i v novinách lze nalézt hodnocení lékařů i zdravotnických zařízení. Špatné hodnocení může napsat zlomyslný kolega nebo starý zlý chromý dědeček, kterého kdysi cukrář vozil na čerstvý vzduch (a na jeho vozíku pak jel Josef Švejk na Bělehrad). Hodnocení pacientů může být ovlivněno také tím, zda dostanou dotazník před operací, při částečné anestezii, nebo až po operaci. Ale určitou vypovídací schopnost takové žebříčky a hodnocení jistě mají.
Je správné, že u nás byly zavedeny „nadstandardy“. Pacienti tak mají možnost nepřiplácet si pod pultem a část těchto peněz určitě (díky konkurenčnímu prostředí) skončí ve zdravotnictví, tak jako část peněz zahraničních turistů, kteří si soukromě jezdí do českých lázní. „Nadstandardy“ ale bohužel zatím nejsou českými pacienty využívány.
Také bych doporučoval za přísných pravidel legalizaci obchodu s orgány. Tolik pacientů čeká a někdo třeba v zahraničí by byl ochotný potřebný orgán za peníze poskytnout. Myslím, že se to stejně v hojné míře děje. Jenom s tím rozdílem, že potřebných orgánů přece jen není tolik k dispozici, jsou asi výrazně dražší a nikdo nezaručuje jejich původ (okolnosti jejich odejmutí „dárci“) a obtížněji se ověřuje i jejich „zdravotní nezávadnost“. Nechci, aby toto závažné téma vyznělo cynicky. Proto ani nebudu zmiňovat, natož doporučovat ke shlédnutí film „Smysl života“ od skupiny Monty Python.
Také by měly být více využívány sugesce a placebo. Jedná se o metody, které se u některých pacientů a v případě konkrétních (!) onemocnění či zdravotních komplikací osvědčily. Placebo přinejmenším zlepšuje léčebné efekty a přitom nikoho nic nestojí.
Léková politika by byla na samostatný článek. V jednom svém článku na tomto blogu jsem se přimlouval, aby byly léky, uznané kterýmkoli úřadem pro kontrolu léčiv v Evropské unii, uznány i u nás.
A ještě pár slov ke zdravotním pojišťovnám. Stálo by za zvážení, zda by nemohly být součástí klasických pojišťoven. Zdravotní pojistky by pak byly jedním z mnoha produktů pojišťoven a nemusely by být zcela oddělené od ostatních pojistek (byť by převážně oddělené zůstat musely). Pojišťovny by tak byly stabilnější a celkově levnější (protože co je velké, to je levné - „úspory z rozsahu“). Samozřejmě by i nadále musely platit celou léčbu, nikoli jen vyplácet předem dohodnutou částku!
Zdravotní pojišťovny musí také jasně vymezovat, za co odpovídají jednotliví zdravotníci. K něčemu je způsobilá ambulantní péče, k něčemu jinému ambulantní a lůžkové provozy nemocnic. Každému musí být zřejmé, jaký je jeho úkol, přijme-li pacienta.
Tak pevné zdraví!
Přeje
Kuba
