Jedním z klasických projevů ubohosti české politické debaty je neustálé žalobníčkování na své domácí oponenty různým domnělým zahraničním spojencům.
Především na prezidenta Václava Klause. A také dětinsky radostné tleskání nad každou větou, kterou se kdejaký nekňuba v zahraničí o našeho prezidenta otře.
Ono to navíc ještě často bývá tak, že ti naši různí peheové nakukají své žlučovitosti spřáteleným pražským korespondentům zahraničních médií, počkají si, až to vyjde, a pak nadšeně citují svá původně vlastní slova jako důkaz, jak nás vidí svět, jak nás - a hlavně našeho prezidenta - vidí Evropa. Tedy že ho vidí stejně jako oni, což má dodat velikosti jejich postojům. Je to nízké, nedůstojné, zbabělé a především neloyální k vlastnímu státu a jeho institucím.
Je možné být tím neurputnějším odpůrcem prezidenta Klause a jeho názorů a myšlenek. Je možné svádět s ním na domácím poli nesmiřitelné boje. Ale na adresu poštěkávačů ze zahraničí, kteří by nám nejraději naše státníky dosazovali místo nás sami, by i ti nejzavilejší antiklausisté měli hlasitě vzkázat: zalezte, to je naše věc, svého prezidenta si tu zastřelíme sami.
Jenže to ti antiklausisté nikdy neudělají, na to nemají formát. Prokazují tím, že jejich osobní nenávist je silnější než elementární sounáležitost se svou vlastí.
