Přichází éra epidemií. Obrátíme svět naruby?

Světem obchází epidemie. Epidemie nové nemoci. Svět horečně reaguje. Z některých reakcí to vypadá, že si rozhodující síly společnosti myslí, že jde o výjimečnou epidemickou epizodu.

Epizodu, kterou lze zvládnout, vyhrát, ukončit, a pak začít tam, kde jsme skončili. Tak to ale není. Nejde o jednorázovou epizodu. Jde o začátek příští normálnosti. V hluku aktuální kovidové tématiky potichu přichází nová společenská éra.

Nakažlivé choroby. Metla lidstva. Mor, cholera, tyfus, syfilis, tuberkulóza, úplavice, spalničky, neštovice, příušnice, zarděnky, žloutenka, chřipka, antrax, ebola, AIDS… Jejich původci jsou viry, prvoci, chlamydie, bakterie, plísně, paraziti…

Nakažený člověk nejen strádá (někdy lehce, někdy těžce, někdy smrtelně), ale také může onoho maličkého původce své nemoci šířit na další, dosud zdravé lidi. Tak může někdy za krátkou dobu onemocnět velká část dané populace. Takové situaci se odedávna říká epidemie.

Nejpozději od pozdního středověku, kdy svět zažil kvalitativně novou fázi toho, čemu nyní říkáme globalizace, tedy vysokou mobilitu (dálkový obchod, rozpínavé říše, objevitelské cesty, koloniální expanze) kombinovanou s vysokou frekvencí sociálních kontaktů ve velkých metropolích, nabyly některé epidemie kontinentálních či dokonce mezikontinentálních rozměrů. A tak bylo nutno vynalézt slovo pandemie.

Z historie jich známe mnoho. Pokud nákaza během svého postupu zahubila několik tisícin populace (třeba tři tisíce z miliónu), nebývala zaregistrována ani svými současníky, protože její důsledky nebyly rozlišitelné od běžných výkyvů mortality. Natož aby taková nákaza vešla do historické paměti. Pokud ale nakažlivá nemoc kosila celé desítky procent populace (čtvrtinu, třetinu, ba i skoro polovinu obyvatelstva), zanechávala za sebou civilizační zkázu srovnatelnou s nejstrašnějšími válkami.

Nebezpečí nakažlivých chorob poznali lidé už pradávno. A pradávno pochopili i sám princip nakažlivosti. A podle stupně svých znalostí, zkušeností a civilizačních schopností se snažili dopad takových chorob snižovat. Zaprvé se snažili nemocné v mezích svých možností léčit, tedy aspoň tam, kde měli pocit, že léčba má nějakou naději. A zadruhé velmi dávno pochopili princip prevence.

A tak se postupně a paralelně s civilizační vyspělostí začala zvyšovat úroveň hygieny, která běžnou frekvenci přenosu choroboplodných zárodků omezovala. Lidé pochopili i princip sterilizace a dezinfekce (ohněm, převařováním vody – třeba při výrobě piva, užíváním některých minerálů či rostlinných extraktů). A také poznali princip posilování imunity (který je na první pohled v protikladu se zásadami hygieny, ale pokud aktuálně nehrozí konkrétní epidemická vlna, zpravidla funguje). A tak si třeba staří Vikingové vzájemně smrkali a plivali do číší. Ostatně, pokud to lidé nepřeháněli s dokonalostí aseptických opatření zejména u dětí, přirozená imunita mládeže se vždy posilovala samovolně.

Lidé už pradávno poznali, že při běžném životě je nemožné se občasnému výskytu nakažlivých nemocí vyhnout. Byla to daň za život plný společenských kontaktů, daň za dálkový obchod, daň za možnost okusit exotické produkty. A pochopili, že v životě je vždy něco za něco. Při lovu mohl být někdo pokousán a nakažen divou zvěří, bez zvěřiny by ale strádal. A takto člověk poměřoval míru rizika a míru profitu po tisíce let tisíckrát denně.

Pokud přišly vlny nemocí s vysokou nakažlivostí a vysokou smrtností (ony desítky procent), sahalo se odedávna k extrémním opatřením: k izolaci, k leprosáriím, k vyhnání nakažených z osady. Tak tomu bylo zejména při největších morových ranách starověku a středověku.  Ale i v případech, kdy pomřela čtvrtina obyvatel města, dále probíhal základní život, obchod, provozovala se řemesla, konaly se mše. Lidé umírali, společnost ve svých základních parametrech žila dál. A ano, my jsme potomky těch, co to vše přežili.

Dnešní doba ale chystá nové pasti. Jako kdykoli v minulosti, i nyní stále vznikají mutace a variace nejrůznějších původců nemoci. Nebudu teď spekulovat o tom, jestli třeba některé z nich nevznikly lidskou činností, neopatrností či zlou vůlí, protože i bez toho je proces generování nových původců nakažlivých chorob trvalý. Dřív to lidstvo jako celek moc nepálilo (s výjimkou oněch historicky nejničivějších vln). Buď to byla choroba sice s vysokou smrtností, ale omezena na jednu lokalitu, nebo postupovala světem tak pomalu, že se původce nemoci a jeho nositel postupně navzájem adaptovali.

Zatímco ale dříve lidé nové nákazy roznesli po světě za mnoho měsíců nebo několik let, dnes stejný proces trvá v řádu týdnů, a to téměř celoplanetárně. A nejen to. Místní nakažlivé nemoci, na které má lokální populace dlouhodobě vysokou míru imunity (dokonce jde o jistý typ symbiózy, protože původce nemoci si nebude podřezávat pod sebou větev tím, že okamžitě zahubí svého hostitele a přijde tak o zdroj obživy, inkubátor k množení a fungujícího roznašeče), katastrofou nehrozí. Jenže pokud se takový mikrob v dnešním propojeném světě bleskově rozšíří i mezi odlehlou částí populace, která se s ním dosud nestačila „skamarádit“ a tedy se imunizovat, změní se původně téměř neškodná nákaza na nebezpečného zabijáka. Minimálně do doby, než „zkrotne“.

Svět kolem nás vždy produkoval, produkuje a bude produkovat (zejména ve zvířecí říši) další a další variace mikroorganismů, způsobilých vyvolat nakažlivou nemoc. Nyní se ale každá taková nová nemoc stane rychle „majetkem“ celého lidstva“. Rychlost šíření bude už navždy u každé nové vlny obrovská. A proto se budou podobné vlny opakovat stále častěji v globálním měřítku. Vstupujeme do nové éry. Do éry nakažlivých nemocí, do éry epidemií a pandemií. Vlastně nebude dne, aby nějaká zrovna neprobíhala. Jedna bude na ústupu, nová na vzestupu. Možná i teď, v těchto chvílích plod divný zase kdesi zraje. Stupeň nebezpečnosti každé takové nové vlny bude velmi odlišný. Vlny se budou lišit mírou nakažlivosti, mírou smrtnosti i mírou stability.

A my se v této éře neustálých epidemických vln budeme muset učit žít. Pochopit, že jinak je třeba reagovat na zcela jedinečnou epizodickou událost, a úplně jinak na novou trvalou situaci. A rozlišovat. Pokud přijde vlna typu A, při které nakažený přenese nákazu okamžitě na téměř všechny ve svém okolí, a následně polovina z nakažených zemře, budou namístě metody trasování, izolace, karantén, krizových opatření.  Pokud přijde vlna typu B, při které jeden nositel nákazy přenese původce nemoci na několik ze sta lidí, s nimiž se dostane do blízkého kontaktu, a z takto nakažených zemřou dvě až tři tisíciny, bude patrně správné volit metody dobře známé z opakujících se sezónních chřipkových vln. Ty ostatně nejsou nic nevinného, každoročně u nás zabíjí tisíce lidí. Je nejvýše pravděpodobné, že epidemie kovidu se přes své nesporné tragické stránky podobá spíše druhé z opsaných variant, variantě B. O jejích nuancích klidně ještě bude pokračovat odborná debata. Je ale zřejmé, že každá z příštích vln bude s mnohem větší pravděpodobností typu B než typu A. A z toho plyne zásadní závěr: Jak se má v nadcházející éře globálních epidemií od základů změnit naše společnost? Změnit trvale a navěky, protože i tyto vlny už budou přicházet trvale a navěky?

Zrušíme už navždy ty ze svých zvyklostí, které zvyšovaly frekvenci sociálních kontaktů? Ty, které z nás dělaly to, čím jsme? Přestaneme volně cestovat, navštěvovat se, pořádat hromadné akce, svobodně podnikat, shromažďovat se, chodit do škol? Podávat si ruce, líbat se a objímat při uvítání a loučení? Už navždy? Budeme už navždy škrtit své hospodářství a společenský život? V naivní představě, že tím vším navěky nakažlivé nemoci z našeho světa zmizí? Zamáváme starému světu a zavedeme nový, asepticky, omyvatelný, bezkontaktní, skafandrový? Zavřeme se navěky do svých ulit? Zbytečně, protože tím jen oslabíme svou imunitu a nemoc si nás stejně najde?

Nebo půjdeme cestou zlepšování zdravotní péče a posilování imunity, přičemž extrémní zásahy do společnosti ponecháme na extrémní případy epidemií s parametry morových ran? A dál budeme normálně žít? V reálném světě s reálnými riziky?

Rozhoduje se právě teď.