Předběžná zpráva o minulém roce

Co přinesl a co odnesl osmnáctý rok nového tisíciletí? Co změnil na české politické scéně a v české společnosti?

Přežili jsme. Ne všichni, ne všichni stejně, ale v zásadě jsme přežili. Neupekli jsme se v globálním klimatickém šílenství, nesmetla nás cunami dětinských nezodpovědných novot, umíme se přátelit a mít rádi, překonávat životní trable a těšit se z životních darů. Ale co dál?

Začněme odshora. Prezidenta republiky máme stejného. Snad s tím rozdílem, že před rokem byl na konci svého volebního období (a měl ještě zájem usilovat o přízeň veřejnosti), nyní je začátku, má prostor na velké plány dostatečný a potřebu bojovat o voliče nulovou. Takže se můžeme těšit na prezidenta ještě suverénnějšího, sebevědomějšího, paličatějšího a svéhlavějšího. Ti, kdo tolik toužili po prezidentovi přímo voleném, nezávislém na parlamentu, ti jistě musí slavit každý den, jak si ten přímo volený prezident užívá sílu mandátu úplně stejnou, jakou má Poslanecká sněmovna a vláda dohromady. Teď ještě prosadit podobně nezávislé prezidenty krajů, měst a vesnic a naše štěstí bude bez konce.

Vláda zaznamenala posun větší. Bohuslava Sobotku vystřídal Andrej Babiš. Sobotka, ovládaný nečitelnými strukturami a poplatný idejím neomarxistického bruselismu, musel ustoupit Babišovi s čitelným Agrofertem za zády a jeho hnutí poplatnému programu nulovému (kromě vlastních zájmů). Což by vlastně mohlo být vnímáno přece jen jako jistý pokrok, až na to, že politika vlády, jejíž hlavní síla svůj program žádný nemá, bude vždy politikou koaličních partnerů. A tak vládou cloumají levicoví extremisté typu Maláčové a Petříčka.  A to je vlastně hlavní paradox, který končící rok přinesl. Sociální demokraté a komunisté dostali ve volbách historický výprask a přesto jejich vliv na vládu zesílil.

Z té vypadli lidovci, kteří už žádnou konzervativní agendu stejně nemají a jsou jen mluvčími zemědělských a jiných lobby. A ODS raději nechá Maláčovou zplundrovat zem, protože této straně jde přece pouze o vlastní intelektuální obnovu, ze které po třiceti letech jistě vyjde posílena. To bude prima.

Jediné, co lze současné vládě (díky Babišovi) jakžtakž přičíst k dobru, je zatím snad celkem odolný odpor proti bruselskému migračnímu experimentu a nejkrajnějším výstřelkům pokrokářského feminismu, genderismu a vůbec celé té pohlavní zoologické zahradě. Snad odolný. Zatím odolný…

Také jsme měli senátní volby. Ty byly pochopitelně nejzajímavější na Žižkově, ale jinak je jejich viditelným výsledkem hlavně to, že odborářského funkcionáře Štěcha vystřídal Jaroslav Kubera, který kromě nepopiratelné práce zanechané v Teplicích mluví a myslí jako chlap dosud nevykastrovaný kleštěmi politické korektnosti. I když, jak se tak na něj člověk kouká v jeho nových šatech, vkrádá se malinko pochybnost, zda nám pod tíhou potřeby býti tím správným reprezentantem rozšafnosti nezjihne a nezačne mluvit moravským nářečím.

Výměna nastala i na radnicích. Na to se leckde těšili v přesvědčení, že už nemůže být hůř. A vida, ono asi může. Třeba v Praze. Byty se léta nestavějí, infrastruktura je zablokovaná, parkovat se nedá, každý správný Pražák si za volantem zanadává - a pak si zvolí ultrakrajní aktivisty, kteří to vše ještě patřičně dotáhnou až do stadia zmaru.

Ze společenských pohybů stojí za řeč hlavně odhodlaný boj se štvavými vysílačkami a samizdaty dnešní doby. Jinak by nás přece obsadila Brazílie a Indonésie. A tak nám budou dál a dál omezovat svobodu slova, svobodu spolčovací a shromažďovací. A do toho pokračuje rozleptávání zbytků národní existence a státní samostatnosti a suverenity.

Začíná nám rok devítkový. Přinese nám pokračování rvačky kolem kormidla naší lodi, nebo konečně převládne starost, jestli se loď už nepotápí? Čekají nás volby do parlamentu, co není parlamentem. Ale pokud mohou být tyhle volby šancí ukázat, že máme ještě vůli nenechat věci samovolně splývat do pokrokářského eurocentralistického kanálu, pak ji využijme. Třeba to je jedna z posledních.

A na to si můžeme připít.