Nová nová levice a déšť Bruselu

Existuje vůbec ještě nějaká politika? Opravdová politika jako usilovná polemika mezi odlišnými společenskými koncepcemi, mezi různými přístupy ke vztahu mezi státem a jednotlivcem? Skoro to vypadá, že už neexistuje.

Absenci politiky a skutečných politických témat dnes zakrývají osobní půtky a také tahanice o zcela technicistní a jen parametrické náležitosti uvnitř byrokratické mašinérie. Spor tu ale zůstává, ba je ještě vygradovanější. Ale není to spor politický. Je to boj o život. O přežití.

Je to boj o samo lidství, o základy naší kultury, o nejzásadnější občanské svobody, o ctnosti, o tradice, o rodinu, o národy, o mezilidské vztahy, o soukromí. Je to boj mezi pokrokovými společenskými inženýry na straně jedné a ochránci normálního světa a osvědčených hodnot na straně druhé. Boj mezi bezohlednými protlačovateli genderismu, masové imigrace či podnebíčkářského fanatismu a těmi, kdo si nechtějí nechat vzít svůj život a zničit svět, svůj způsob existence.

Ti první jsou v ofenzívě, ti druzí se brání a z posledních sil hájí zbytky poctivého dobrého obyčejného života. Právě proběhlé volby do Evropského parlamentu ale naznačují, jako kdyby těm prvním malinko docházel dech. Podlehli totiž přesvědčení, že jejich cíl v podobě hrozivé dystopie, v podobě totálně řízené společnosti je užuž nadosah, a svůj útok na náš svět zakcelerovali. A i tu část společnosti, která až dosud na sobě nechala dříví štípat, tímhle netaktickým urychlením změn začali nechtěně probouzet.

Nedělejme si plané naděje, bezohlednost pokrokových úderek v úsilí o konečné zúčtování s námi reakcionáři bude nyní určitě ještě narůstat. Všimněme si ale jednoho momentu, který mezi mnoha jinými právě proběhlé volby ukázaly. Ukázaly zrod Nové nové levice.

Pojem levice, dnes už spíše Stará levice, ten máme vymezen docela přesně. Odvozuje se od dělnického hnutí v 19. století. Staří levičáci, čili socialisté, vždy hájili zájmy zaměstnanců, požadovali vyšší míru přerozdělování, přáli si stát silný, sociální, pečovatelský. V šedesátých letech minulého století ale v jejich středu začal sílit proud, který byl nositelem teorie, že v době pokročilé automatizace, robotizace a nárůstu podílu služeb na tvorbě bohatství se jejich původní voličská základna rozplyne. Že nové technologie nutně změní složení tradiční klientely a tradičního elektorátu socialistů. A že je třeba se věnovat novým tématům.

Těmi měly být tzv. ochrana (ve skutečnosti však zvýhodňování) menšin, rozkopání bazálních společenských struktur, zasahování do intimit (protože rodina prý zotročuje své členy), odnárodnění, multikulturalismus a později také boj s podnebím. Tyto proudy nakonec u socialistů zvítězily a původní levicový volič tak byl opuštěn. Stal se pak snadnou kořistí nových nevyhraněných účelových lidových seskupení (u nás ANO). Jenže sázka na „nové levičáctví“ transformovaným socialistům nevyšla. Pozice, kam chtěli zamířit, už byly obsazené zelenými a pirátskými extremisty, kteří daleko dříve a moderněji (nebo možná jen módněji) oslovovali městské mladé levicové intelektuály. Tihle radikální progresivisté začali být nazýváni neomarxisty nebo také Novou levicí.

V dobách dobrého počasí to měl tento myšlenkový směr jednodušší. Někdejší boj o základní sociální standardy už nebyl tak aktuální, a tím hlasitěji mohla znít hesla zrozená z nudy a přepychu. Vítačství, sluníčkářství, zelený diktát, polysexismus. Kdo by se takovými výstředními podivnostmi zabýval v dobách, kdy nebylo na chleba.

Tyhle síly v době prosperity ovládly americké univerzity, média, svět showbusinessu, byrokratické struktury, a nakonec i politiku. A nedlouho poté dobyly i všechny instituce Evropské unie, ba i mnohé politické scény jednotlivých členských zemí EU. Jenže zatímco pokrokáři dokonale zvládají umění propagandy, vymývání mozků a společenské ostrakizace a šikany, jednu věc z principu nikdy umět nebudou. Zajistit podmínky pro prosperující ekonomiku, a tedy i pro základní sociální standardy.

A tak se stalo to, co se muselo stát. Najednou se tahle Nová levice stala levicí starou. Protože byla zrozena pro svět blahobytu. A ten nyní její vinou končí. Nedávná Nová levice je dnes levicí odcházejícího světa. Proto se ke světlu tlačí levice pro dnešek. Levice jaksi staronová. Obrozená, sociální, socialistická. Protože už zase jde o chleba, o nájmy, o cenu svícení, topení a dopravy.

Jedním ze sdělení proběhlých voleb je tak to, že od nynějška máme co do činění s Novou novou levicí. U nás, v Německu, ale i v mnoha dalších evropských zemích. Tyhle nové síly odmítají progresivismus. Protože z něj se nikdo nenají. Paradoxně je tahle Nová nová levice ze společenského hlediska spíše konzervativní. Akcentuje suverenitu, rodinu, ochranu národní myšlenky. Nepodporuje klimatické blbnutí ani umělou masovou imigraci.

A protože politiku nyní (snad dočasně) nahradil boj o uchování normálního světa, je tahle Nová nová levice v onom boji spíše na straně tradice. Jejich volič nepoptává módní výstřelky. Chce čelit chudnutí.

Možná přijde čas, kdy se k nám politika zase vrátí. Až bude normální svět zachráněn a progresivismus se ocitne na smetišti dějin. Pak se zase v plné síle rozhoří politická soutěž mezi touto Novou levicí a zastánci volného trhu a maximální svobody jednotlivce. Tak daleko ale ještě nejsme. Teď jde o záchranu hřiště, na kterém bychom si to jednou opět mohli rozdat mezi sebou. Jako to v normálním světě má být.

Nedá mi dodat ještě jednu aktuální doušku, a to na téma planoucí bitky o tzv. korespondenční hlasování ve volbách. Bylo úsměvné vidět včera v televizním zpravodajství dva způsoby argumentace. Na jedné straně: korespondenční volba je neústavní, protože nezaručí právo na přímé a tajné hlasování, její výsledy mohou být kdykoli zásadně zpochybněny a pravidla se mají měnit jen konsenzuálně, nikoli na sílu a většinou několika hlasů. Z druhé strany pak zazněl kouzelně upřímný postoj: tyhle námitky slyšíme dokola, ale jejich nesprávnost přece prokazuje fakt, že korespondenční volba byla zavedena i v jiných zemích. Tedy nikoli věcné vyvrácení věcných námitek ale jen poukazování na naše světlé zahraniční vzory.

Jestli se v příštích dnech zase udělá hezky, možná na ulici potkáte nějaké podporovatele korespondenční volby, jak drží nad hlavou roztažený deštník. A když se jich zeptáte, k čemu že ten deštník, vždyť přece neprší, odpovědí vám pevným hlasem: ale v Bruselu právě prší!

psáno pro IVK