O korespondenční volbě už bylo napsáno skoro vše a k těm bystrým postřehům těžko co dodávat. Například konstatování, že u takové volby nelze zaručit tajnost a přímost.
Jen mě napadlo, že by mě nikdy nenapadlo při návštěvě svých rodičů v době, kdy jsem už desítky let žil jinde, kibicovat, jak si mají zařídit domácnost.
Dnes mám ale namysli jiný, i když trochu související moment. Představme si bláznivou situaci, kdy o vedení té či oné země budou rozhodovat občané jiných států. Kdyby třeba Evropané rozhodovali o tom, kdo se stane americkým prezidentem. No, jsem si skoro jist, že Evropané by nikdy v dějinách nezvolili ani jednoho republikána.
Ono je to každé čtyři roky jasně vidět. Politici, média i valná část euroveřejnosti fandí vždy jedné americké straně. Té levicové, té pokrokové, té modré. Bylo to tak při kandidatuře Reaganově, obou Bushů i v případě Donalda Trumpa.
Trump nyní vyhrál primárky ve venkovském státě Iowa ohromným rozdílem. Ale ještě dva dny před touto volbou papouškovala evropská (i naše) média tvrzení liberálních amerických agentur, jak to asi bude těsné, jak se Trumpovi zvedá stranická konkurence. Ano, to je zbožným přáním Demokratů, aby Republikáni nominovali do prezidentského souboje kohokoli jiného, protože proti Trumpovi si (právem) nevěří.
Nejde ale jen o americké volby. Podobně se naše média chovají i při volbách v Rakousku, v Polsku či na Slovensku. To fandění je evidentní. A pak často údiv nad výsledkem. Je zřejmé, že volič je ve své zemi indoktrinován svou denní zkušeností. Zatímco občané z jiných, třeba i dalekých zemí nejsou praktickým životem ovlivněni a mohli by volit ideově čistě, že.
Možná bychom při úvahách o reformě volebních zákonů neměli zůstávat při zdi, od které nám radí se odlepit i náš vnitřní ministr. Pojďme udělat celosvětovou dohodu. Japonci by volili politiky brazilské, Brazilci pákistánské, Pákistánci mexické, Mexičani filipínské, Filipínci nigérijské, Nigérijci ruské, Rusové indické, Indové americké, Američani čínské a Číňani třeba egyptské. U nás by se pak volilo vedení Nového Zélandu a Novozélanďani by volili představitele Izraele.
Ano, to by byl teprve skutečný pokrok. V dnešním propojeném světě by si voliči na internetu o dané zemi za pár minut nastudovali vše potřebné, a hlavně by jejich úsudek nebyl zkreslen zkušeností se zdravotnictvím, školstvím, bezpečností, daněmi či mírou regulace v té zemi, o které by pak teprve opravdu objektivně rozhodovali. Volič má být nezatížen těmito nepodstatnostmi. Obrázek kandidujícího politika a jeho stručný internetový životopis musí stačit.
Teď jsem si uvědomil, že mé mamince by dnes bylo 99 let. A když tak na ni vzpomínám, představuji si, jak by reagovala, kdybych dvacet let po svém odstěhování z Chebu do Prahy najednou přijel a začal jí doma stěhovat skříň. Nejspíš by mě vzala mokrým hadrem. A dobře by udělala.
