Když prchají zlodějové kol

Cyklokrosová sezóna vrcholí. A to je přece téma na blog jako hrom. Z neznámého důvodu si totiž o mně hodně lidí myslí, že nemám rád kolaře. Tak to musím uvést na pravou míru oslavou cyklokrosu.

V hospodě je televize. Barman na ní obvykle pouští sport bez zvuku. Bez zvuku jednak proto, že pouští fakt skvělou muziku (díky, Michale), jednak proto, že není nic protivnějšího (kromě poslance Komárka a dalších asi tisíce věcí), než v hospodě puštěná televize na plné pecky.

Televize tak plní zásadní vzdělávací funkci. Díky Michalovi a jeho televizi jsem objevil hodně sportů, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Třeba hokej. No, většinou to je nuda, ale tuhle dávali přenos americké kalhotkové fotbalové ligy a to jsem musel i já uznat, že sport může být někdy velmi prospěšná činnost.

Nedávno dávali sport, který se prý jmenuje cyklokros. To znamená česky „dokola a křížem“. Nad názvem raději nebudu hloubat, stejně bych to nepochopil. Ale to je vám, lidi, sport! Ze začátku to vypadá na nějaký závod na kolech. Na startu se seřadí sportovci s koly v rukou, v nažehlených oblečcích a s dychtivostí v očích. A po čem že to dychtí? Po bahně!

Závod je odstartován a oni místo toho, aby na tom kole jeli, popadnou ho do ruky, hodí si ho na rameno a utíkají s ním někam do schodů. Pak loužemi, blátem, sněhem, potom s tím kolem skáčou přes nějaké lavice. Chvilku na něm dokonce i jedou, když vede závod pár metrů po normální asfaltce. A pak hned seskočí a s kolem na zádech se škrábou někam do lesa do strmého srázu.

Zírali jsme na to s kamarádem Františkem jako puci. Už jsme viděli závody v plavání. To se plave normálně ve vodě, tedy tam, kde se dá plavat. Neplave se v medu nebo v hromadách brambor. Fotbal se taky hraje s něčím, co čeho se dá kopat, a ne s dlažební kostkou. Ale tohle je závod s koly tam, kde se na kole jezdit nedá! Ale, propánajána, proč?

Pak na to František kápnul. Každý sport vzniknul z nějaké praktické činnosti. Třeba hod oštěpem z lovu potravy. Sice zdegeneroval, takže místo na cíl se háže do dálky (to by lovec brzo umřel hlady), ale ten původ sportu je jasný. Třeba je tam nějaký bonus za ražniči z rozhodčího… A cyklokros? To byl přece původně útěk zlodějů kol!

No jasně! Zloděj vidí opřené kolo. Popadne ho a utíká s ním pryč. A protože to mají zloději těžké a kdekdo se ty chudáky snaží chytit, musí zloděj s tím kolem utíkat nákupním centrem, vyběhnout po schodech, pak na ulici, přeskočit lavičku v parku, přebrodit řeku, pak chvíli tramvají… Takže i ten zloděj musí pelášit s kolem tam, kde se na něm nedá jet.

V televizi povídali, že asi polovina cyklokrosníků jsou Belgičani. Ostatní jim koukají na záda. Ale to jen proto, že se o tomhle sportu nedověděli ti naši spoluobčané (nebo u nás žijící občané některých blízkých zemí), kteří cyklokros trénují vlastně odmalička. Být trenérem naší reprezentace, udělal bych nábor mezi mladými nadějnými zloději kol a hned bychom vládli světu cyklokrosu.

Jestli se teď někteří cyklokrosníci urážejí, pak musím pro jistotu říct, že to vůbec nemyslím zle. Některé sporty (šerm, zápas, střelba, box) vznikly zase ze snahy zabít protivníka v boji. A přitom jsou to už dávno mírumilovné disciplíny. A cyklokros nepovstal z původních zabijáků ale jen ze zlodějů, to je přece docela dobré.

Možná by cyklokrosníci mohli udělat federaci s jedním příbuzným sportem. František říkal, že se to jmenuje triatlon. Ten se zase vyvinul ze zábavy jisté části mládeže: na koupaliště klusem, zpátky na cizím kole.