Inflace je legrace, škoda inkoustu

Vaše starosti a Rotschildovy peníze. Tohle rčení o zbytečném řešení zbytečných problémů známe každý od dětství. V jednom případě by ale šlo modifikovat na „Vaše starosti a vaše peníze“.

Společnost OMFIF má totiž trápení. Alespoň se to píše v jejím včerejším bulletinu. Nejdřív: co že to je za společnost? Zkratka znamená Official Monetary and Financial Institutions Forum, tedy něco jako think tank pro centrální banky a finanční instituce. A s čím že se trápí? S velkým mezinárodním cvičením bank v oblasti „klimatických rizik“. Do onoho cvičení jsou zapojeny centrální banky a velké finanční instituce všech dvaceti zemí G20 a k tomu Evropská centrální banka a banky Hongkongu a Singapuru. A tyhle testy ukazují, že banky prý nejsou na příští možné klimatické zátěže dost připraveny.

Co byste tak řekli, že může s ohledem na finanční instituce znamenat obrat „klimatické riziko“? Člověk by myslel, že možná neúměrný nárůst pojistných událostí způsobených výkyvy počasí a živelními pohromami. Ale na to přece existují modely pojišťovacích společností už víc než sto let. A mimochodem z nich plyne, že škody způsobené počasím skutečně plynule (s pochopitelnými výkyvy) rostou, ale rostou pomaleji než kumulované bohatství, které je pojištěno. Větší škody jsou zkrátka způsobeny nikoli většími či častějšími pohromami, ale tím, že kde včera nebylo co ničit, nacházejí se dnes velké majetky. O žádný neúměrný nárůst tedy nejde. Tohle určitě OMFIF, centrální banky a velké finanční instituce nezajímá. Tak co tedy?

Zátěžové testy se týkají něčeho jiného. Počtěte si, čeho se tedy týkají, ale pozor, následující slova nejsou v angličtině ani v češtině, jsou v klimatické novořeči, které rozumí jen opravdoví moderní vzdělanci. „Posun k udržitelnějším finančním postupům je společným cílem nás mnoha. Na globální úrovni je však koordinace malá a přístupy k politikám se mezi zeměmi výrazně liší. Cílem nástroje Sustainable Finance Policy Tracker společnosti OMFIF je pomáhat v orientaci v tomto složitém prostoru a upozornit na vývoj ve 14 oblastech politiky včetně finančního dohledu, čistých nulových strategií a emisí zelených dluhopisů.“ Už je vám to jasné?

Pro jistotu přeložím do češtiny. Bankéři zkrátka chtějí mít jistotu, že protekce pro takzvané „zelené dluhopisy“ bude pro ně bez rizika. Že rozhodování nikoli podle potenciální bonity úvěru ale podle „udržitelnosti projektu“ se nemůže nějakým výkyvem obrátit proti nim. Tak strašně by chtěli být pokrokoví, pomáhat kdovíkteré planetě, jen je to nesmí nic stát a někdo by jim to měl zaručit.

Říkáte si, co to je za blbost, obzvláště v době, kdy se centrální banky potýkají s největší poválečnou inflací, se kterou by měly mít práce nad hlavu, že komerční banky by mělo strašit, jak lidem, kteří nyní utrácejí „než nám to zdražej“, brzo peníze dojdou, neodvratně přijde poptávková krize a hned za ní finanční, způsobená masovou platební neschopností dlužníků bank? Jenže to jsme ještě nedošli k největší perle dokumentu.

Tak se držte. V dokumentu OMFIF se píše „Zatímco v boji centrálních bank proti inflaci bylo prolito mnoho inkoustu, jeden vývoj, který možná uniká pozornosti, je pokrok v oblasti klimatických zátěžových testů.“ Slyšte, slyšte! Na boj s inflací je škoda inkoustu! Inflace je legrace! Naše čelíčka jsou zachmuřena jinou starostí: (ne)odolností našich protlačovaných „zelených“ politik vůči cenovým výkyvům!

Zkrátka, až se v zemích G20 zdvojnásobí nezaměstnanost, až nastane největší ekonomický pokles od třicátých let, až lidem bude zima a nebudou mít co jíst, budou finanční analytici na konferenci někde v Singapuru řešit, jak je možné, že cena „udržitelných“ dluhopisů není udržitelná. A pak možná od někoho uslyší „Vaše starosti a vaše peníze bych chtěl mít“.