Jako pamětník a světoběžník bych rád sdělil své připomínky k různým tendencím označovat učení koránu za zdroj terorizmu a nesnášenlivosti, jak to činí např. nizozemský politik Geert Wilders. S politováním je nutno konstatovat, že jeho přístup je provokující až útočný a navíc nespravedlivý.
Celkem 11 let jsem pracoval v arabském prostředí a nemohu říci, že bych pociťoval nějaké nebezpečí nebo újmu pramenící z učení koránu, naopak. Člověk přicházející z jiného prostředí si ovšem musí uvědomit, že je třeba v plné vážnosti respektovat jejich víru. Není to jako u nás, kde se křesťanská víra může volně zlehčovat až vysmívat, je třeba vzít na vědomí, že muslim bere svoji víru vážně, smrtelně vážně. Je po této stránce nesmírně citlivý a v případě jejího znevažování může se stát až agresivní.
Není jasné, čeho chce pan Wilders a podobní kampaní proti koránu dosáhnout, zda vyřešení problémů s přistěhovalci do Holandska nebo upozornit svět na nebezpečí koránu jako zdroje terorizmu. V obou případech je jeho úsilí kontraproduktivní a jedině zvyšuje napětí mezi světem křesťanským a muslimským.
Otázka terorizmu je složitá. Nejspíše bude platit, že k teroru se uchyluje ten, kdo se svými požadavky nebyl brán vážně a záležitost , která je pro něj zásadního významu, je stále nevyřízena. Zpravidla jde o hnutí, které nemá možnost hájit své zájmy regulérní armádou. (Je ovšem třeba odlišit teroristické činy individuální, kdy jde např. o pomstu za nějakou osobní křivdu.)
Co bylo podnětem pro zahájení éry muslimského terorismu 11.září 2001? Dnes víme - nevyřešení izraelsko-palestinské otázky. Zcela zřetelně to řekl ve svém posledním prohlášení Bin Ladin, hlavní organizátor akcí. Kdyby šlo o někoho, kdo disponuje mocnou armádou, nepochybně by ho USA více respektovaly a snažily se vyjednávat. Zde však prvotní příčinu nevzaly v úvahu a volily taktiku síly s cílem zlikvidovat člověka ovládajícího celé hnutí. I bez jeho vedení by však mohla vznikat nová ohniska terorismu, která by byla ještě obtížněji vyjednávání přístupná, naděje na řešení problému ještě vzdálenější.
Při přesvědčení Američanů o nadřazenosti americké demokracie a způsobu života, při snaze vystupovat jako učitel demokracie, který však nemá ani ponětí o životě v prostředí se zcela jiným měřítkem hodnot a jinými tradicemi, je těžké si představit, že se vojenské intervenci USA podaří v oblasti islámu situaci natolik zklidnit, že nebude hrozit nebezpečí nějaké formy odvety na americkém území. Jediným rozumným řešením je odstranění prvotní příčiny. - Svého času ve Vietnamu veškerá technická převaha neuchránila síly USA před porážkou.
Ochrana před divoce organizovaným, rozptýleným terorismem je beznadějně složitá a je iluzorní, že by před ním bylo možno spolehlivě ochránit tak rozsáhlá území jako USA nebo Evropa. Navíc existuje známé riziko, že v takových poměrech se k podobným hnutím snadno připojí i dobrodruzi a zločinci.
Podle mého soudu je konfrontační přístup vůči učení koránu neužitečný, škodlivý. Do konfliktu USA-muslimský svět je zatahována Evropa a hrozí, že se rozvine zcela zbytečný konflikt křesťanský svět- muslimský svět, přestože obě strany věří v jednoho a téhož Boha. Možná však, že právě historický odklon západního světa od víry zvyšuje nebezpečí střetu.
Samostatnou je otázka obav z přílišného vlivu přistěhovaleckých menšin: jestliže někomu udělím občanská práva, pak musím počítat s jeho požadavky, které považuje za zcela přirozené.
Kořenem problémů s přistěhovalci je neuvážlivé povolování pobytu a udělování občanství. Je přirozené, že se noví příchozí snaží využít v Evropě proklamovaných práv a přizpůsobují své okolí poměrům a zvykům prostředí své původní vlasti. Důsledky benevolentního povolování pobytu a udělování občanství (korupce?) pociťujeme dnes u nás, kdy se některé menšiny přistěhovalců prosazují už často nežádoucím způsobem. - Závěrem je namístě připomenout, jak přísná pravidla platila pro udělování občanství za časů prvé Československé republiky. Mohu uvést konkretní případ, kdy u nás ruský emigrant řádně vystudoval medicinu a občanství neobdržel, a to ani když se oženil čs. občankou. Ta naopak čs občanství ztratila a když se později po třech letech pobytu v zahraničí chtěla s dítětem do Československa vrátit, narazila na zdlouhavé byrokratické potíže. Aby tehdy cizinec dostal čs. občanství musel získat příslib domovského práva v některé obci, která se zaručila, že se o něj v případě nouze postará. Dnes se v ČR občanství uděluje bez větších potíží a institut domovského práva, tak důležité opatření proti bezdomovectví, byl zrušen.
