Nepotřebuje změkčilá Evropa trest smrti?

Norské teroristické útoky na budovy vlády a na tábor mladých podporovatelů sociální demokracie jsou nejen hrozivým dílem masového vraha, ale i varovným signálem o směřování evropské civilizace.

Najít důvod, proč se děsivý útok stal v nejbohatší skandinávské zemi, může být na první pohled složitým rébusem. Kdo by přece měl motivaci zabíjet své spoluobčany právě v Norsku, které nemá problémy s imigrací, kriminalitou, či hospodářskou situací? Řešení se ale zdá být komplexnější, než zkratkovitá svádění problémů na jedné straně na extremismus útočníka, či na druhé straně na přetékající evropský pohár trpělivosti s imigranty. Docela opomíjeným faktorem v debatě se zdá být změkčilý systém trestního práva, ve kterém žijeme.

Evropská společnost posledních několik dekád degeneruje do podoby, která odporuje tradičnímu pojetí demokracie a právního státu. A co hůř, pokračuje v tomto trendu se stále větší dynamikou. Evropané si prostě zvykli, že je normální neplatit dluhy, jelikož je zaplatí někdo jiný. Právo na širokopásmový internet pro každého a zdravotnictví „zadarmo“ je standardem. Slabá politická reprezentace bez vlastního názoru odplula na kře politické korektnosti do sfér mimo realitu. Společenská pravidla jsou rozmělňována a elity nahrazovány stádem eurobyrokratů. Trestní právo už je jen pro smích, jelikož nesoudí podle přirozené spravedlnosti, ale podle toho, jak je váš právník zdatný v kličkování mezi tisíci paragrafů.

Civilizace, která si neumí poradit s magory, jakým je třeba norský terorista Breivik, se vlastně nemá čemu divit. Úchylové a vrazi se sice najdou všude, závisí ale na společnosti, jaká nastaví preventivní a odplatná opatření. Téměř zcela chybějící odstupňování trestů podle závažnosti zločinu nejenže neodrazuje zločince od páchání trestných činů, ale nesouznění veřejného mínění s vyneseným trestem podkopává i víru v právní řád a stát jako takový. Dnes už je totiž skoro jedno, jestli pedofil znásilní a zabije jedno nebo devět dětí, jelikož se to u soudu stejně svede na jeho úchylku. Daňoví poplatníci mu pak ještě zaplatí léčbu a pěkný pokojík na nějakém zámečku, jelikož „za svou přirozenost přece nikdo nemůžeme“. A to mi prostě nepřijde normální.

Je nebezpečné pro budoucnost, že žádná ze zemí EU nemá právní instrument, který by alespoň v omezené míře kompenzoval ztrátu, kterou norská společnost utrpěla. Za humanismus schovávající se argument proti trestu smrti „stát nemá právo vzít život“ se v Evropě zvolna rozšiřuje i na „stát nemá právo trestat“. Politici, intelektuálové a všelijací aktivisté opovrhují „barbarskými“ Američany a vysmívají se jejich aplikaci trestu smrti, který v USA platí ve zhruba dvou třetinách států. Pro mnohé může být překvapivý závěr plynoucí z porovnání dat o vývoji zločinnosti v USA a EU. Za posledních 20 let kriminalita v Americe stabilně klesala, zatímco v Evropě dramaticky narostla. Domnívám se, že za rozevírajícími se nůžkami mezi Evropou a Amerikou stojí zejména tvrdost a flexibilita amerického práva, kdy každý potenciální kriminálník musí počítat s tím, že si to s ním v případě dopadení společnost tvrdě vyřídí.

Není sporu o tom, že ani trest smrti pro vraha Breivika by nenapravil tragédii, kterou způsobil. Pro společnost by ale retribuce v podobě trestu smrti mohla být očistný proces, který by lidem ukázal, že zločin se po právu trestá. Jeho případ by měl být vnímaný jako varování, že neschopnost vymáhat a prosadit společenskou odvetu, která by odstrašila případné zločince, se může stát v budoucnu dalším „hřebíčkem do rakve“ evropské civilizace. Problémy, které způsobuje příliš měkké a nepružné (nejen) trestní právo vidíme už dnes.