JFK: 50 let poté

Přesně před padesáti lety, 22. 11. 1963, projížděla kolona amerického prezidenta Johna F. Kennedyho centrem Dallasu. Tisíce lidí, které stály to odpoledne v ulicích, přišly s nadšením byť jen na malý okamžik zahlédnout nejmladší hlavu státu v historii USA. Při průjezdu otevřené limuzíny s prezidentským párem po Dealey Plaza padly tři výstřely z kulovnice levicového extremisty. Amerika se za zvuku ticha zastavila.

Po padesáti letech po atentátu na Johna Kennedyho se zdá, že již o něm nelze napsat nic nového. O jeho domácí a zahraniční politice vůči jihoamerickým státům, Sovětskému svazu, Indočíně a Kubě byly vydány stovky knih. To, co se neustále mění, jsou naše vlastní zkušenosti a kontexty současnosti, v jejichž odrazu získává Kennedyho mladiství idealismus nový rozměr.

Daňové škrty jako cesta k růstu

Na konci padesátých let byly Spojené státy v hospodářské recesi. Stoupala nezaměstnanost, akciové trhy stagnovaly a vzestup životní úrovně během padesátých let se zdál vyčerpaný. Dwight Eisenhower a jeho viceprezident Richard Nixon v očích veřejnosti nedělali dost pro to, aby se země vzpamatovala a navrátila se k období růstu první poloviny 50. let. I proto se dostal Kennedy, který svou energií přesvědčoval voliče o své vizi dynamického celoamerického růstu, do prezidentského úřadu.

Kennedy ve svém stručném ale úderném inauguračním projevu volal po „rozhýbání Ameriky“ a apeloval na své spoluobčany, aby „se neptali, co může udělat Amerika pro ně, ale co mohou udělat oni pro Ameriku“. Apeloval tím na smithovskou esenci „bytí Američanem“ – individuální píli, jejíž plody obohacují celou společnost a na nesobeckou dobrovolnou pomoc ve své blízké komunitě.

Cestou k růstu měla být protiinflační politika a jak tehdejší doba velela i sociální programy, vládní investice do veřejné infrastruktury, ale možná překvapivě i snížení daní. I když  na jedné straně riskoval kritiku Republikánů kvůli pravděpodobným rozpočtovým deficitům a na druhé straně kritiku liberálů kvůli omezování daňové progrese, rozhodl Kennedy o vypracování návrhů na změny daňové legislativy. Ta nejvýrazněji snižovala daňové sazby nejpočetnější střední třídě, která tím získala více peněz na utrácení a investice. Správnost filosofie posílení kupní síly obyvatelstva snížením daní se prokázala několik měsíců po prezidentově smrti jako jeden z faktorů růstu ekonomiky a výraznému snižování nezaměstnanosti.

Kennedyho svobodný svět

Na Kennedyho musíme nazírat nejen jako na politika, ale také jako na lídra nového typu, který na přelomovém začátku 60. let ztělesňoval pro své občany, mezi něž stále častěji pronikal za pomoci televize a moderních médií, naději v lepší zítřky. Vedle nejstaršího prezidenta Eisenhowera nebo britského předsedy vlády Macmillana, vypadal jako z jiného světa. Jeho vůdčí vystupování inspirovalo ostatní. Elán, který můžeme stále pozorovat v záznamech jeho projevů, nabíjel Američany energií a přesvědčením, že každý z nich nehledě na náboženské vyznání, barvu pleti, nebo sociální status, je pro společnost hodnotný. Kennedy si upřímně přál omezení nukleárního zbrojení, ale deklaroval, že v případě nutnosti bude neústupně bránit svobodu.

Jeho tragická smrt, po níž v následující dekádě následovala vietnamská džungle a ochladnutí vztahů se Sovětským svazem, jakoby uzavřela jednu z pozitivních kapitol dvacátého století. John Kennedy po sobě zanechal odkaz, který bychom si měli všichni nést sebou. Je to myšlenka svobody pro všechny a její ochrany bez podmínek a za každou cenu. A ta je i po padesáti letech stále (a možná čím dál víc) aktuální.