Stejně jako postavy budovatelského románu Marie Pujmanové mají i dnes, pro mě stále překvapivěji, určité skupiny spoluobčanů tendenci vymezovat se proti údajnému „kapitalistickému vykořisťování“ pracujících vrstev zaměstnavateli a pravicovou vládou. I proto svolali odboráři na sobotu 21. května protestní demonstraci do pražských ulic, s cílem prodebatovat si aktuální politickou a hospodářskou situaci uprostřed magistrály.
Odboráři i tentokrát vsadili na léty osvědčenou kaši lží a polopravd, kterou naservírují svému stádu oveček, kterých se do české metropole sjedou údajně desetitisíce. Starý známý recept strašení zlými kapitalisty doplňuje pořádná dávka nenávisti k „pravicové“ vládě a jejím údajně sociálně necitlivým reformám. Je přitom s podivem, že v době, kdy konkrétní podobu reforem nezná ani premiér, odboroví šéfové na DOS už všechno ví, pořádají demonstrace a vyhrožují stávkami.
Strašení odborových bafuňářů, že po zásahu vlády a parlamentu do pracovního práva budou lidé bez důvodu vyhazováni na chodník, je jako vždy mimo realitu. Už jen existence něčeho tak sporného, jako je pracovní právo, dává zaměstnancům v historii nevídanou ochranu před vyhazovem, i když se na pracovišti třeba fláká. Místo toho, aby si podnikatelé a zaměstnanci vyjednávali sami podmínky, za kterých jsou ochotni směnit práci a peníze, zákoník práce svojí regulací pokřivuje svobodnou směnu práce a mzdy.
Bylo by dobré, aby si mnozí odboráři uvědomili, svůj plat nevděčí svému géniu či jedinečnosti, ale podnikatelům, kteří do svých firem vložili za vysokého rizika nezdaru svůj majetek, čas a práci. Právě oni se musí každodenně starat, aby na konci měsíce přišla zaměstnancům mzda.
Podobně mimo jako s pracovním právem jsou odboráři i u své mantry – (a)sociálního systému a důchodové reformy. Přitom současný sociální systém v České republice je bezprecedentně spletitý a zaměstnanci jsou ti poslední, kdo by si měl v naší zemi na co stěžovat. Nikdy dříve se zaměstnanec nemohl více spolehnout na to, že se o něj postará někdo jiný. Zaměstnavatel a stát mu platí při nemoci, stát mu platí ve stáří, stát mu platí v nezaměstnanosti, stát mu platí dokonce i v zaměstnanosti.
Je možné, že pana Zavadila a velkou část zaměstnanců asi moc netrápí, kdo bude za 30 let platit průběžný systém důchodů podle návrhů ČMKOS. To totiž jen ti úspěšní, které by bylo nejlépe po socansku progresivně zdanit, abychom „došli sociálního smíru“. Tíha deficitů (nejen) sociálního systému totiž dopadne zejména na průměrné zaměstnance, za které si podnikatelé nebudou moci dovolit platit vysoké daně z práce, a budoucí důchodce, kterým jednoho krásného rána prostě nepřijde důchod. Bez brzkého a levného řešení budoucnosti penzí a celého sociálního a zdravotního systému si jen mydlíme schody pro pořádný let na ústa.
Nikdo nebere odborům právo projevit svůj názor – naštěstí žijeme ve svobodné zemi. Jenže neustále musíme mít na paměti výjevy ze zkrachovalé Argentiny přelomu tisíciletí, kde v obdobě televizní soutěže „Milionář“ bylo hlavní výhrou pracovní místo. Pokud půjdeme dál cestou tvrdší regulace pracovních trhů a stále většího přerozdělování, můžeme se při současné ekonomické nestabilitě celosvětové ekonomiky ocitnout po boku Argentiny, Maďarska, Řecka nebo Portugalska dříve, než si stačíme onu hrozbu vůbec uvědomit.
