V posledních dnech a týdnech je česká společnost terorizována nátlakovou akcí “Děkujeme, odcházíme”. Tuto akci organizuje úzký okruh zejména nemocničních lékařů, sdružených kolem Lékařského odborového klubu. Myslím, že na 13 bodů, kterými ospravedlňují své kroky je zbytečné reagovat. Bylo by to pouze plýtvání časem čtenáře, protože každý alespoň trochu racionálně myslící jedinec musí na první pohled vidět díry v chatrné lékařské argumentaci.
Pozitivem ale je, že se konečně začalo zdravotnictví řešit na celospolečenské úrovni. Bohužel tato debata, jak je u nás zvykem, záhy sklouzla k řešení dílčích opatření a nepodstatných technikálií, jako kdo a jak bude vyvěšovat zakázky na web a který byrokrat nebo ministr bude podepisovat projekty za tu či onu částku. Selhání ministra Hegera z TOP09 při ústupcích odborářům je očividné. To hlavní, o co by nám mělo v této “kritické” situaci jít, nám stále uniká.
Akce “Děkujeme, odcházíme” je jedinečným impulzem a příležitostí pro zásadní reformu zdravotního systému v České republice jako celku. Za téměř 22 let od pádu totality se změnilo téměř vše, zdravotnictví ale ne. Ano, máme lepší technologie a špičkové odborníky ve svých oborech, půdorys systému nadále zůstává socialistický.
Dovoluji si navrhnou několik bodů, které odhalují příčiny současné krize a zároveň nabízejí vizi, jakou cestou by se mohla nová koncepce zdravotního systém ubírat.
- Zdraví není sociální právo, zdraví je statek. Každý má mít možnost o své zdraví co nejlépe pečovat, nikdo si ale nemůže nárokovat bezplatnou léčbu. (Na tomto místě by bylo dobré poznamenat, že povinné zdravotní pojištění v ČR nefunguje jako třeba pojistka na opravu okapu po tuhé zimě, ale jako regulérní daň, která je z podstaty neekvivalentní platbou).
- Nutností je vnesení tržního mechanismu a konkurence do zdravotnictví. Pokud si nebudou zdravotní pojišťovny, zdravotnická zařízení a personál na pracovištích konkurovat, nebude se zvyšovat efektivita a hospodárnost systému. Neplatí “co je drahé, to je dobré”.
- Lékaři, stěžující si na nízké platy, brečí na špatném hrobě. Neměli by chtít po státu vyšší platy, ale naopak nutit politiky ke změně regulačního rámce, kdy jejich platy budou určovány trhem práce. Nebo se snad právě toho lékaři bojí? Pokud se lékaři cítí nedostatečně oceněni vzhledem k “náročnosti povolání, potřebnému vzdělání a prestiži”, neměli si takové povolání vybírat. Kdykoli mají možnost přejít do jiné práce, ve které si, podle svého názoru, vydělají více. (Aby si potom nemuseli vylévat srdce britskému tisku, že i zedník si v ČR vydělá více, než studovaný lékař.)
- Musí dojít k zásadní změně plateb ve zdravotnictví. Jak je možné efektivně určovat ceny něčeho, co není obchodováno na trhu? Současný systém proplácení zdravotních úkonů je nehospodárný, nenutí lékaře k zlepšování služeb a zvyšování efektivity systému. Naopak, lékař je přímo motivován provádět co nejvíce co nejdražších vyšetření a úkonů, byť jsou mnohdy zbytečné a mohou pacientovi dokonce přinést zdravotní rizika.
- Českému zdravotnictví chybí manažerské řízení. Nikdo nenese za nic odpovědnost, ztráty se vždy nějak vykryjí z peněz daňových poplatníků. Je potřeba zavést efektivní řízení a jasně definovat odpovědnost jednotlivých manažerů, ale třeba i primářů a jednotlivých lékařů.
- Státní zdravotní pojištění, má-li vůbec existovat, nesmí plnit roli primárního zdroje peněz pro systém. Pouze soukromé pojištění motivuje zdravotní pojišťovny k vyšší efektivitě využívání prostředků. Zároveň bude v zájmu pojišťoven nabízet lepší programy preventivní péče a vyšší kvalitu služeb od smluvních lékařů. Pojištěnec v důsledku zaplatí méně za lepší službu.
- Musí dojít k demonopolizaci a decentralizaci odvětví. Stav, kdy pojišťovna VZP, která je státním monopolem, administruje téměř celý systém a přepouští finance z povinného zdravotního pojištění dalším subjektům je nadále neudržitelný. Pouze volný vstup na trh poskytovatelů pojištění a poskytovatelů péče za rovných podmínek pro všechny povede k hospodárnému nakládání s penězi pojištěnců.
- Je nutné zredukovat počet zdravotnických zařízení. Země naší velikosti si nemůže nadále dovolit nemocnici téměř v každém okresním městě. S redukcí počtu zařízení dojde nezbytně i k redukci zdravotnického personálu a lékařů. Právě k tomu je během doby “masového” podávání výpovědí nejlepší chvíle.
Na závěr si dovolím ještě pár kacířských poznámek k lékařům, kteří se zapojili do nátlakové akce “Děkujeme, odcházíme”. Jako správní intelektuálové (tedy lidé, kteří umí číst, psát a cítí se neustále společností nedocenění pro svou jedinečnost) si přisvojují status celospolečenských morálních arbitrů, kteří mají tu “správnou” pravdu. Při prosazování svých vlastních sobeckých zájmů se neostýchají brát si za rukojmí obyčejné lidi, kteří jsou v nouzi kvůli nemoci či zranění. Doufám, že jim takovou neúctu společnost spočítá a nenechá si příště od lékařských odborářů líbit všechno, co si zrovna zamanou!
