Co Čech, to čtenář!?

Kontroverzní vládní návrh sjednocení a zvýšení DPH je provázen ještě kontroverznějšími debatami o výjimkách z dvacetiprocentní sazby daně. Největší vášně v posledních dnech planou kolem DPH z prodeje knih a tisku. Když člověk poslouchá výroky ministrů a poslanců zejména ze stran Věci veřejné a TOP09, skoro by ho mohlo napadnout, že žijeme v zemi konzumentů nezměrného počtu knih, novin a časopisů a každý z nás usíná se svazkem národní literatury pod polštářem.

I kdybych chtěl přijmout tento svůdný obrázek intelektuální a kulturní převahy českého národa, stále nevidím jediný důvod, proč by měly být knihy a tisk vyjmuty ze dvacetiprocentní sazby DPH.

Podle posledních statistik zkonzumuje průměrně každý z nás (včetně dětí a nemluvňat) více jak 150 litrů piva a 1845 cigaret ročně. Představte si chudáky rodiče, kteří si večer dají dvě piva, vykouří si svou cigaretu a nemohou potom číst svému dítěti Ferdu Mravence, protože je knížka ve dvacetiprocentní sazbě DPH a rodiče si ji proto nemohou dovolit. Chudák dítě je potom odsouzeno k naprosto nekulturnímu životu naplněnému sledováním orientálních telenovel a hraním brutálních amerických počítačových her.

Každý z nás na tomto příkladu vidí, že kdyby se nám opravdu chtělo tak moc číst, finance na to najdeme téměř vždy, ať už je kniha v jakékoli sazbě daně. Hraní si na „zachování kultury“ je naprosto falešné intelektuálství.

Velmi zajímavé by bylo prozkoumat, kolikrát vůbec průměrný Čech zabrousí v průběhu roku do nějakého knihkupectví. Vsadil bych se, že 1x za půl roku je opravdu moc (byť nechci nikoho podceňovat). Právě návštěva knihkupectví a záplava desetitisíců titulů nás vždy upomene, že knihy a noviny jsou a vždy byly v první řadě byznys. Nikdo nevydává literaturu jen proto, že chce být hodný na spoluobčany a kromě teplého pocitu na duši z toho nic nemít.

Nechápu, proč by mělo mít jedno odvětví daňové zvýhodnění před odvětvím jiným. Znamená to tedy, že výstavba továrny je méně „společensky přínosná,“ než vydání sborníku místního poety?

Poměrně zcestná je taktéž argumentace alarmistů z řad studentů, že zvýšení DPH na skripta a učebnice sníží vzdělanost a „propadneme se na samotné dno Evropy.“ Pokud si student nebude moci dovolit koupit skripta, musí prostě začít chodit na přednášky, knihy si půjčovat v knihovnách, či hledat potřebné tituly na studentských burzách. Studium zpravidla člověka kvalifikuje k práci s vyšším finančním ohodnocením a proto má investice do studijních materiálů v budoucnu velmi vysoký výnos zdaleka převyšující současné náklady.

Žijeme v době internetu a moderních technologií, které velmi efektivně nahrazují tradiční tištěná média. Každou minutu jsme bombardováni miliony informací. Nemusíme si kupovat noviny, abychom si přečetli, co nového se děje ve světě. Téměř jakákoli část dosud publikovaného textu v historii civilizace už visí na síti. Jestli se chceme k těmto informacím dostat, závisí pouze a výhradně na naší vůli a ne na dani z knih.

Snížení DPH na knihy a tisk by vytvořilo nebezpečný precedent pro další odvětví „kultury.“ Proč by v zemi, která zplodila Smetanu a Dvořáka, měli platit lidé vyšší DPH při koncertech klasické hudby? Proč by lidé měli platit vyšší DPH při vychutnávání plodů české kinematografie či divadelních her? To snad nejsou pilíře české kultury? Vytvoření jedné výjimky na sebe bude nabalovat další a další ústupky. Sjednocení sazeb DPH by potom mohlo, při všeobecně známě populistické tvořivosti našich poslanců a senátorů, úplně pozbýt smysl.

Pokud bych si z celé situace chtěl udělat trochu legraci, celý problém penzijního systému by paradoxně vyřešila co nejvyšší daň na tiskoviny a knihy (přijmeme-li na okamžik argumentaci odpůrců dvacetiprocentní sazby, že by upadla kultura a vzdělanost). Existuje totiž poměrně výrazná závislost mezi úrovní nejvyššího dosaženého vzdělání a porodností. Skupiny s nižším vzděláním mají více dětí.  Jestli by v Čechách byly knihy méně dostupné a vzdělanost se tedy snížila, lidé by si zřejmě hledali jiné kratochvíle k vyplnění volného času u lampičky a tolik by nezvažovali, zda a kolik dětí mít. V poměrně krátkém časovém horizontu by tak mohlo dojít k vyrovnání demografického vývoje a průběžně financovaný systém penzí by mohl fungovat bez problémů dál.

Je škoda, že ministr financí Kalousek při hledání rezerv pro penzijní reformu sáhl rovnou ke zvyšování daní (to nás u něj ale nepřekvapuje). Vytváření výjimek dělá navrhovaný systém DPH nepřehledným. Naprostá neschopnost čelních představitelů vlády sdělit veřejnosti o co v penzijní reformě půjde a proč je potřeba zvedat DPH, dělá situaci ještě smutnější.

Podle mého názoru by bylo lepší nejprve hledat úspory v aktuálních výdajích státu a zvyšování DPH si nechat jako „poslední pojistku.“ Existuje mnoho alternativních způsobů, jak stát může získat potřebné rezervy pro penzijní reformu.

V zápalu předvolebního boje v první polovině roku 2006 protlačila tehdejší socialistická vláda sněmovnou balík sociálních dávek v objemu 40 miliard. Pojďme tyto dávky zrušit a hned máme několikamiliardové úspory. Pojďme zprivatizovat státní podniky a majetek. Zrušme některé nesmyslné odpočitatelné položky. Nezapomínejme, kolik nás stála odborářská akce lékařů nebo slavné sčítání lidu. Zrušme některé šílené úřady a instituce. Opusťme myšlenky na drahý experiment s přímou volbou prezidenta.

Vidíme, že najít nějakých 25-30 miliard (40mld předpokládaný výběr ze zvýšeného DPH mínus kompenzační sociální transfery, aby ministerstvo financí nepůsobilo jako skupina nelidů) ve státním rozpočtu s plánovanými výdaji téměř 1 200 miliard by nemusel být neřešitelný problém i bez zvyšování daní.

Myslím si, že by se teď vláda měla zabývat spíše vyjasněním si vlastních pozic v koalici a zaměřit se na to, jak sdělit obsah a důvod reforem obyvatelům České republiky. Řešit teď dílčí hysterii o údajné „degradaci kultury v ČR“ zapříčiněné možným zvýšením DPH na knihy a tisk mi přijde jako zbytečné plýtvání silami a stále více se tenčícím mediálním kreditem ministrů vlády.