V České republice je akreditováno 73 vysokých škol. Z nich jsou 2 státní, 26 veřejných a 45 soukromých. Na každých 15 000 mladých lidí ve věku 19-26 let připadá jedna vysoká škola. Snad by po těchto informacích mohli někteří z nás zaplesat, že se z České republiky stává národ vzdělanců. Bojím se ale, že je tomu právě naopak. Vypadá to, že v českém terciárním školství je nejedna věc pořádně prohnilá.
Každoročně vydávaná srovnání českých středoškolských a vysokoškolských studentů s jejich vrstevníky z jiných zemí ukazují, že nemáme nad čím jásat. Zatímco se Češi umí poměrně dobře nabiflovat definice a rovnice, v psaném projevu a argumentaci nemáme šanci konkurovat anglosaským zemím. Je jen chabou útěchou, že „moderní“ evropské školství, reprezentované zejména francouzským multikulti-feministickým modelem, je na tom s „chytrostí“ svých studentů ještě o fous hůř. Trend našich výsledků je ale výrazně klesající a pokud se české školství velmi rychle nezreformuje, od pádu do bažiny nás nezachrání nic.
Podle nejnovějších dat OECD stojí jeden český vysokoškolák svoji univerzitu na nákladech asi 130 000 Kč ročně (agregované náklady všech VŠ děleno počtem studentů). Tedy pouhou čtvrtinu peněz, které vydávají v průměru americké univerzity (v drtivé většině financované ze školného) na svého studenta. „Drahé“ sice ne vždy znamená „lepší,“ ale v tomto případě není náhodou, že americké univerzity tvoří polovinu z první stovky nejoceňovanějších univerzit podle indexu AWRU. Nejlepší univerzita z kontinentální části EU je přitom až 39.
Jedním z důvodů, který stojí za tak dramatickým rozdílem mezi Evropou a USA, je podivná evropská úchylka rozbujelých sociálních práv. V evropském prostoru máme každý „sociální právo“ skoro na všechno a stát nám to musí bezplatně zajistit - ať už jde o zdravotnictví, školství, či financování kultury a sportu z „veřejných“ peněz (tedy z peněz ukradených z kapes daňových poplatníků).
Bez konkurence a zásadní změny financování se školství kupředu nepohneme. Poskytování vzdělání je na trhu obchodovatelná služba stejně jako návštěva kadeřníka. Investice do lidského kapitálu je tou nevýnosnější metodou uložení peněz. Jakmile se ale jen náznakem vláda otře o eventuální zavedení školného, navíc v horizontu několika let, studenti se okamžitě oklepou ze své netečnosti a začnou hlasitě protestovat. Vládní návrhy na školné v řádech jednotek tisíc korun za semestr jsou jen nepovedenou parodií na regulační zdravotnické poplatky. Výhody, které získávají studenti ze svého postavení vysoce převyšují částku potenciální platby. Proto předpokládám, že se i po zavedení takto měkké formy školného ve školství nezmění téměř nic a „socík“ bude pokračovat nerušeně dál.
Ze studentů se pomalu stává stádo bez názoru. Vše, co potřebujete ke zkouškám, najdete v učebnici. Hlubší znalost může být i na škodu. Spousta oborů stále pracuje se studijními materiály ještě z doby socialismu. Tlak od vyučujících na domácí prohlubování znalostí z přednášek je většinou slabý. K původním vědeckým zdrojům, ze kterých čerpají zahraniční učebnice se aktivní student v prvních pár letech studia moc nedostane. Ten neaktivní je většinou neuvidí nikdy. A jakmile je nějaká škola nebo fakulta progresivnější v metodách výuky a na své studenty náročnější, Akreditační komise ji dá s potěšením přes prsty.
Ústní zkoušky s ne vždy objektivním hodnocením jsou na mnoha českých vysokých školách stále standardem . Slečny, které už měsíce před dnem zkoušení dumají, jak moc krátkou sukni si vzít, se potom diví, že podle průzkumů jsou dvě třetiny z nich sexuálně „obtěžovány“. Naopak pánové jsou mnohdy kvůli nemožnosti vzít si minisukni u ústních zkoušek vlastně genderově diskriminováni, což překvapivě Ministerstvo školství vůbec neřeší.
Starý Hrozenkov, vesnice na Uherskohradišťsku s necelou devítistovkou obyvatel. I tady mají svou vysokou školu – pobočku soukromé Univerzity Jana Amose Komenského. Jak poté nazírat na mediální výroky profesorky Dvořákové, předsedkyně Akreditační komise, že je v České republice akreditováno příliš vysokých škol, což je podle ní ostudná praxe? Zloděj volá „chyťte zloděje“ a akreditační kartel funguje dál.
Magnetismus vyšších mezd táhne naprosto logicky vysokoškolské učitele k výuce na soukromých školách, kde to nezřídka chodí jako v supermarketu – student, platící si své vzdělání přímo, je v pozici zákazníka. Jeho učitel symetricky přijal pozici prodavače, který dělá vše pro to, aby zákazníka udržel šťastného a zákazník přišel utratit korunu i příští semestr.
Je tedy úplně normální, že někdy má vyučující, aby se v našem socialistickém školském systému vůbec uživil, dva nebo dokonce více úvazků na různých vysokých školách. Domnívám se ale, že jeho primární pracovní náplní by mělo být spíš „dělání vědy“ a předávání svých poznatků a metod studentům místo přejíždění po D5 mezi Plzní a Prahou. K tomu by napomohlo zavedení školného i na veřejných školách, které by si mezi sebou začali mnohem více konkurovat a vytvořily by podmínky pro vznik výborných center vědy i na našem území.
Podivná je inertnost studentů ve vztahu k systému vysokého školství, které se jich přitom tak zásadně dotýká. Jako by spoustě z nás nevadilo, že některé tituly nemají na trhu práce téměř žádnou cenu, hlavně, že na vizitce bude stát Bc. nebo Ing. Jako by mnohé z nás nezajímalo, že v mezinárodní konkurenci hrozivě zaostáváme a jsme moc pohodlní na to s tím něco dělat. Jako by hlavním parametrem vzdělání mělo být to, že musí být zadarmo. A když má být soukromé, tak hlavně rychlé a bez námahy. Je přece v našem vlastním zájmu být na sebe náročnější a přísnější na kvalitu vzdělání, které dostáváme!
/Je možné, že se tímto textem budou cítit někteří studenti, vyučující, děkani či rektoři vysoký škol dotčeni, ba dokonce pobouřeni. Nemínil jsem jím nic zlého, generalizace byla ale mnohdy nutná. I v České republice existuje spousta dobrých vysokých škol a nespočet kvalitních vyučujících. Jen ale nejsou moc slyšet. A Vy, čtenáři, začněte přemýšlet, zda jsou Vaše daně použity účelně, nebo jen „krmíte“ určitou, blíže nespecifikovanou skupinu lidí (abych se někoho osobně nedotknul), kteří si dělají za státní peníze byznys bez rizika./
