Dva závody, dva pocity

Moje podzimní běžecká sezóna se skládala ze dvou závodů. Jeden velmi tradiční a druhý mezi závody naprostý benjamínek.

Vynechat na podzim Běchovice - Praha, když už jste je jednou běželi znamená, že už asi definitivně s běžeckými závody končíte. Asi to je tím, jakou má historii, ale když si tento závod jednou zaběhnete, tak ho „musíte“ běžet znovu. Možná je v tom taky ta výzva, kdy se chcete znovu porvat s tou náročnou tratí.

Letos jsem si před Běchovicemi nedával žádné cíle. Tedy ano jeden, uběhnout je. Přišlo mi totiž, že jsem před nimi málo potrénoval, takže jsem žádný super výsledek nečekal.

Start v téměř dokonalém běžeckém počasí člověka nabádal k vysokému tempu, to se mi ale naštěstí podařilo zkorigovat díky hodinkám s GPS, které mi ukazovaly, že to fakt přeháním. Takže i když jsem pak držel tempo do 5 minut na kilometr, tak mě to nijak zvlášť nezničilo.

Při seběhu pod Hrdlořezák jsem si pěkně uvolnil nohy a tak jsem se do něj mohl pustit celkem svižně. 5 minut a 4 sekundy na osmém a 5 minut a 11 sekund na devátém kilometru - ty obsahují celý Hrdlořezák. S tím jsem byl spokojený. Stejně jako s celkovým časem, který je mým dosud nejlepším na této trase.

Navíc Jožka s Veronikou tvrdili, že nevypadám, jako bych právě dokončil závod (tj. že vypadám svěže ... ;-)).

Druhým závodem byl Hradecký půlmaraton. První ročník a také první závod pro mojí sestřenku. Počasí bylo opět přející, akorát jsem nevěděl, jestli mám dát pod tričko s krátkým rukávem ještě tričko s dlouhým, což jsem udělal a byla to celkem chyba. Prostě když před závodem rozmýšlíte, jestli se obléct víc nebo méně, tak správná volba je méně. 8-)

Trasa závodu nás hned na začátku zavedla na stadion pod lízátky, u kterého člověka překvapí, jak je vlastně malý vzhledem k tomu, jakou dominantu nad ním tvoří svítilny. Pak už trať vyváděla běžce z města do okolních hradeckých lesů. Tím byla trasa oproti závodům které běžně běhám výjimečná. Nebyl to městský běh ani běh po silnici mezi poli, ale byl to z větší části běh přírodou, pěkným prostředím lesa. Velmi pěkně navržená trať, i když pocitově pro mě třeba náročnější než Pardubický půlmaraton.

Nabuzen úspěchem z Běchovic jsem se do závodu pustil celkem ostře. Držel jsem si tempo kolem 5 minut na kilometr a doufal, že můj druhý letošní půlmaraton bude rychlejší, než ten první. Až do dvanáctého kilometru se mi tempo celkem dobře drželo. Ale na třináctém jsem už z něho začal postupně ubírat. I tak jsem doufal, že to vyřeším mírným zpomalením a závod dokončím v nějakém pěkném čase. Chyba lávky! Kousek za čtrnáctým kilometrem mi celkem náhle „došlo“ a zbytek závodu jsem dokončil víceméně indiánským během. Snahou bylo, abych žádný kilometr neměl přes 6 minut. Z  tohoto pohledu je oficiální čas 1:52:02 vlastně ještě celkem dobrý. Jak to vypadá, když běžci „dojde“ během závodu, lze vidět na záznamu ze závodu. Na rozdíl ode mě si sestřenice tempo rozvrhla dobře a doběhla v čase, který byl lepší než můj první půlmaraton před šesti lety v Praze.

Závod to byl jinak pěkný, jen bych se přimlouval za to, aby příště organizátoři zajistili ve spolupráci s policií úplné uzavření části křižovatky na vnitřním okruhu před vjezdem na Malé náměstí. Vzniklo tam několik nebezpečných situací.

Jak vidno i ze dvou závodů po sobě můžou být ty pocity naprosto rozdílné. Zatímco Běchovice byly dost v pohodě, Hradecký půlmaraton patří spíš k těm, na které by závodník radši zapomněl. Ne, nezapomenu. Příští rok potrénuju a to by bylo, abych tu trasu nepokořil v lepším čase. Tedy za předpokladu, že organizátoři chtějí, aby letošní běh zakládal novou běžeckou tradici.