V Říši loutek s Annou Suchardovou - Brichovou

Jeviště samo je středem představ - pohádkou neskutečného života – snem, který na jevišti našel své zobrazení. Je tu vždy něco zdánlivého a zároveň pravdivého. Suchardová – Brichová, 1929

Loutka (marioneta) má samozřejmě daleko delší příběh, ale v době barokní se rozšiřuje z Orientu k nám do Evropy. Baroko bylo svým způsobem teatrální, a tak příchod marionety s ním svou podstatou zcela jistě souzní.

Zhruba koncem 18. století začínají pak kočovat českou krajinou první české loutkařské rody: Kopečtí, Maiznerové, Kočkové, Dubští... a hrají ty své „pimprlačky“ na obecních pláccích. Nejznámější z nich byli Kopečtí.

V městském prostředí se loutkařiny pro její výchovný charakter („škola hrou“) chopili jako příležitosti především kantoři a začínají postupně vznikat spolková divadélka.

A jak se vlastně zrodil příběh „Říše loutek“, kde u jeho zrodu stojí český řezbář a sochař Vojta Sucharda se svou manželkou Annou Suchardovou - Brichovou?

Vojta na řezbářský kumšt rodu vlastně navázal, především na odkaz svého předka Antonína Suchardy staršího (1812-1886), který kromě betlémových figurek vyřezává „ty své klacky“ (loutky), které byly až jeden metr vysoké a vážily až šest kilogramů. Těmito marionetami zásobuje tehdejší kočovné loutkáře, aby pak oni ty své kusy hráli pro obšťastnění lidu obecného. Dokázal totiž několika řezy oživit lipové dřevo tak, aby z něho vyjmul „oživlou postavu“. Ty si pak sám oblékal a hrával s nimi ve Staré Pace. Staropacký loutkoherec Majzner říkával:

„Takovej charakter loutce nedá nikdo, leda packej Sucharda.“

Ten jej také snad v Hradci seznámil s Václavem Klimentem Klicperou.

Vojtěchův otec Antonín Sucharda mladší (1843-1911) po návratu ze studií z Prahy rozšiřuje dílnu v Nové Pace, která se věnuje sochařině a řezbařině, a oživuje tak svými pracemi sakrálního charakteru nejen kostely a hřbitovy. Také ale vyřezává pro marionety hlavy, ruce a nohy. Zbytek si pak již loutkoherci především z Podkrkonoší zhotovují sami.

Vojta uvádí, že„zvláštní specialitou tatínkových loutek byly hlavy loupežníků, Škrholů a Kašpárků, kteří měli pohyblivá ústa i oči“. Samozřejmě, že takové věci nemohly zůstat v dílně bez povšimnutí jeho dětské duše, a když Majznerové dorazili na packej rynek, tak musel být hned u toho. A protože mnohý z těch dřevěných hrdinů byl vytvořen právě v Suchardově dílně, tak mohl zajít mezi ně i do zákulisí, do hostince U Nálevků (dříve U Zeleného stromu), kde hrával pimprlačku i Matěj Kopecký.

Když se pak v roce 1908 ožení se svou bývalou spolužačkou z Uměleckoprůmyslové školy Annou Brichovou, narušuje bohužel jeho práci první světová válka. Upadá do ruského zajetí a tam se seznamuje s ruským malířstvím v uměleckém muzeu v Nižním Novgorodě a v zajateckém táboře vytváří z hlíny své první marionety. Hraje s kamarádem pimprlačku o králích, loupežnících, lese se stromy, květy a muchomůrkami... Vědom si, že smích přebolí i tu nejhorší dobu.

Po návratu z vojny je zřejmě inspirován i aktivitami svého bratra Bohuslava (1878 -1927), který si vyřezal marionety a se svou rodinou přehrává jejich příběhy v okolí Nové Paky, aby poté založil v Mikulandské ulici v Praze stálou loutkovou scénu.

A Vojta se tehdy rozhodne se svou manželkou díky obci Bubeneč v Praze pro obdobný krok. Založí v bývalé školní kapli měšťanské školy na Letné s vchodem ze Sládkovy ulice v roce 1920 loutkové divadélko V Říši loutek, kde se 26. září rozhrne opona, aby z ní vystoupil Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Poté nacházejí ve dvacátých letech nové prostory v budově Ústřední knihovny hlavního města Prahy na Mariánském náměstí. Tato loutková scéna, která byla vytvořena ve stylu art deco, patří v té době díky Suchardovi a architektu Roithovi svým řešením k tomu nejlepšímu na starém kontinentě.

Na jejím chodu, vzniku loutkových her, ale především na vytváření dekorací a kostýmů se podílí jeho manželka Anna Suchardová – Brichová (1883–1944). Narodila se 3. února v prostředí kantorské rodiny v Blatné a po absolvování Uměleckoprůmyslové školy v Praze se zabývá výšivkou, tepanou krajkou, šperky, malbou na porcelán, ale věnuje se i dekorativní zdobnosti medového pečiva. Pracuje pro umělecká družstva Artěl a Zádruha.

Po vzniku Říše loutek se věnuje scénografii, psaní her, ale především kostýmování loutek a jejich návrhům. Otisk její tvorby je také vidět při polychromování hlav loutek, kterým vždy dokázala zvýraznit řezbu jejich výrazu a patřičně tak oživit jejich účinek na scéně.

Dalo by se říci, že její manžel Vojta byl z hlediska tvorby scény a loutek především tradicionalista, ovlivněn příběhem podkrkonošských kočovných divadel a tvorbou marionet Suchardova rodu. Anna se snaží vnést do divadélka novátorské přístupy, ovlivněna různými nastupujícími uměleckými směry...uměním secese, symbolismu, art deca...

Mamička vytvořila krásný kostým – indickou tanečnici. Živůtek byl bílý se zlatými plastickými ornamenty, zdobený skleněnými barevnými drahokamy. Kolem těla měla pás, také vyšívaný, sukně byla plisovaná z medově žlutého hedvábí. V uších veliké náušnice, které si sama vytepala z bronzového plechu.“

Vzpomínky dcery Anny Podzemné

Kostým marionety Anna vždy podřizuje její úloze na scéně, aby její jevištní účinek ještě více promlouval. Využívá k tomu vzory, jejichž skrytá geometrie se opírá o znalost folklóru, etnik především východu – Indie, Persie, Číny, kterými tyto kostýmy prostupuje, ale pomalu jejich dekorativnost zjednodušuje a dodává jim ve své výtvarné zkratce „bez ztráty podstatného“ jistou zdobnost. Zřetelná a výstižná linka vystihuje jejich kresbu.

„Chceme-li oblékati loutky, musíme býti pamětliví, že i kostým přizpůsobiti nutno úloze, již loutka má hráti na jevišti. Co představuje a čím jest, již v prvé chvíli nám musí pověděti nejen obličejem, nýbrž i oblekem. [...] Oblek složený z několika barev nutno podrobiti přísnému posudku. Barvy musí splynouti v jemnou harmonii, má-li být oblek vkusný, jinak je oblek výstřední, vhodný jen pro výstřední loutku.“

Suchardová – Brichová, 1929

Důraz na vypovídající detail, který působí a oslovuje, je pro ni charakteristický. Dekoruje je ručním tiskem, zdobí je výšivkou. Látky pro ně volí z použitých oděvů a hereckých kostýmů. Látka musela mít patinu, musela zaujmout, na scéně pak dopomohla loutce obživnout svým fluidem.

Kostým loutky a scéna se musí dle ní harmonicky prostupovat, a ne jedna druhou tlumit. Spíše by měla dle ní scéna účin loutky vyzdvihnout. Zajímavostí je, že Anna své loutky doopravdy oblékala, mnohé měly i spodní prádlo.

Vnitřní rozechvění, radost, lítost, strach i děs lze vzbuditi v divákovi barevným řešením právě tak jako dramatickou dikcí hry.

Suchardová – Brichová, 1929

Důležitost klade na mluvu nočních barev a na osvětlení scény. Uvědomuje si, že scénické umění dekorační a nasvícení scény může celou hru posílit nebo ji shodit dolů. Důležitý je pro ni autentický vhled, který ve své tvorbě uplatňuje. Svými experimentálními snahami při tvorbě loutek ovlivňuje práci svého muže Vojty a tím i genia loci celého divadélka.

Některé její snahy sice nebyly plně realizovány, např. stylizované geometricky pojaté loutky, které chtěla sestavit ze soustružených dílů a ocelových spirál a pružin, čímž zjednodušuje, ale zároveň zvýrazňuje „čistou geometrií“ určité znaky. Ty jako by odkazovaly k tehdejšímu duchu poetiky Osvobozeného divadla. Zůstalo bohužel jen u výtvarných návrhů. Přesto je vidět, jak se experimentem a novými vhledy snaží překročit tehdejší dobovou inscenační praxi, čímž svým způsobem předběhla čas. Spolu se svým manželem svými avangardními počiny zanechala tak nesmazatelnou stopu ve vývoji českého meziválečného loutkářství. Její předčasný odchod (28.1. 1944) dá se říci ovlivnil i umělecký chod celého divadla. V řezbě loutek jako by se Vojta po jejím odchodu navrací zpět, ve scénické výpravě její rukopis stále přetrvává.

Anna ale také loutky vodila a oživovala svým hlasem, vytvářela repertoár divadla a hrála na housle v divadelním souboru. Zcela jistě zanechala originální, autentickou a nesmazatelnou stopu v Říši loutek.

Loutka se stává neživou, opustí-li ji její loutkoherec, její podoba trvá, jako výtvarný projev doby, ve které žila.

Vojtěch Sucharda

Výstava ve výstavní síni Suchardova domu se věnuje především návrhům kostýmů marionet Anny Suchardové - Brichové, ale představuje i její další tvorbu, a zcela určitě stojí za shlédnutí.

Výstavní síň Suchardův dům, Nová Paka 16.9. - 19.11 2023