O kováři a včelách

Člověk míjeje věci v běžné šedi života, navyklý na "ono míjení se", nepostřehne některé jednoduché vztahy a děje. Někdy se stává, "že samy vyvstanou..."  

„Synu můj, jez med nebo dobrý jest, a plást sladký dásním tvým. Tak umění moudrosti duši tvé. Jestliže ji najdeš, ona bude mzda, a naděje tvá nebude vyťata.“

(Přísl. 25. 13 - 14)

Sochař Stanislav Sucharda vypracoval kdysi na zakázku pro „bankovní dům“ čtyři plastiky, z nichž jeden odlitek, a to odlitek Kováře, umístil na svůj Suchardův dům u nás v Nové Pace. Snad aby připomínal rodu svému, že má za jakýchkoliv vnějších podmínek vytrvat ve svém díle. Což nakonec dokumentuje i myšlenka, která se pod ním nachází:

PO CHVÁLE NEBAŽ

ALE STÁLE DĚLEJ

CO CHVÁLY HODNO JEST

Neustoupit tak od snahy a svým umem skrze své ruce dále tavit a měnit „modalitu hmoty“ spolu s matkou Přírodou, až k úplné dokonalosti. Toť dílo samo, i pro Suchardův rod.

A kovář jako figura, „jako by jeho kladivo ťalo do času“ a urychlovalo tak přirozené dílo matky Přírody, tedy její rytmus, který se před námi denně odvíjí a do kterého jsme vpleteni.

I jeho dílo „silou Ducha“ spěje k dokonalosti, proto mělo právě jeho řemeslo kdysi posvátný charakter. Vždyť byl „pánem ohně“ a ten proměňuje...

Jako by nám to připomínaly každý rok i včely - „Artemidiny kněžky“, které si „v jeho výhni“ na fasádě Suchardova domu kdysi našly svůj domov.

Uvnitř plastiky, v jejich šestibokých voskových komůrkách „zraje tak ve skrytosti nový život“. Tvárná materie vosku přijímající nejen skryté zárodky nového života, ale i pečeť „vyššího geometrického řádu“ - útvaru šestiúhelníku, který se v přírodě jinde nevyskytuje.

Jsou to právě ony, které svým důmyslným tancem, „tanečním jazykem“, kterým se dorozumívají, stále pročišťují a dokončují své dílo v „zlatavý nektar nesmrtelnosti“.

A tak se nám zde na fasádě Suchardova domu, který byl vyzdvižen rodem Suchardů v novorenesančním stylu, zcela náhodou propojuje dílo kováře s dílem včely... Někdy i jistá „náhoda“ napomůže zvýraznit myšlenku, aby o to více promluvila...

Ano, každý předmět, který většinou míjíme a je denně před nás metán, není nikdy jen sebou samým. Může se stát pro nás také nádobou, která nese „určitou znakovost“, tudíž „pojímá i něco jiného“, dá se říci rovinu, která „přesahuje bytí daného před-mětu.“

Jsou to právě ony - včely, které kdysi vystupovaly z bělostného voskového těla bohyně Artemis Efezské, na rozdíl od jiných tvorů. Ony jako by připomínaly Artemidiny kněžky a byly také znakem Efezu, bývalého města iónského Řecka (dnes ležící v Turecku). A není se ani co divit, vždyť tato panenská Bohyně byla zosobněním samotné přírody, tedy její plodnosti a hojnosti.

V našich sbírkách se nachází starý klát z roku 1855. Návštěvník jej nyní může zhlédnout v expozici Suchardova domu. Jde o vydlabaný špalek listnatého stromu opatřený zezadu bedněním, kde se uvnitř nacházejí drážky pro rámky.

Dříve než si naši předci přinesli včelstvo ke svým domovům, také proto, aby nemuseli vrchnosti platit „medařskou daň“ z brtí, jak se v lesích „přirozené lesní úly“ nazývaly, sbírali med od takových divokých včelstev po okolních lesích. A jedno z nich se před mnoha lety usídlilo i v našem Kováři.

„Majitelé“ divokých lesních včel v dutině stromu se nazývali „brtníky“. A jak poznali svou brť? Kdo ji našel v lese první, tak si ji označil (vyřezal značku v kůře) a byla jeho. Takovou „brtí“ z hlediska toho, jak vnitřně ožil, je i náš Kovář.

Některá sídla v krajině nesou dle svého názvu odkaz na tento příběh. Například nedaleká Brtev nacházející se pod Hůrou nad Lázněmi Bělohrad. Špalkový úl - klát byl původně dělaný právě z těchto brtí, a to tak, že byl kmen přeříznut nad brtí a pod ní.

Náš starý klát je zepředu opatřen dřevořezbou, která byla kdysi zřejmě zvýrazněna hnědým polychromováním, na které je vypodobněn sv. Václav. Možná, že je náš patron na něm vypodobněn „pro dílo samé“, které po sobě zanechal. A věřil tak, že jej tak dovede k dokonalosti, k jeho „vykoupení“.

Nebo snad, že přenášení včel se dělo na den přenesení ostatků svatého Václava (4. 3.) nebo také sv. Ludmily (10. 11.), kdy díky nim jako bychom pocítili ono propojení s řádem, který nás přesahuje.

Panna Maria je často provázena dvěma mariánskými symboly, lilií (symbolem čistoty a panenství), které připomíná „tvárná materie vosku“, „která je schopna přijímat“, aby dala podobu, obraz... A dále pak ji doprovází růže (Rosa mystica), která je „dárkyní medu“.

Vždyť nakonec „Dat rosa mel apibus“ (Dává růže med včelám) hlásá rosenkruciánská rytina, která se nachází například v díle alchymisty, lékaře a zastánce rosenkruciánství Roberta Fludda SUMMUM BONUM vydaném roku 1629.

Jsme včelami Neviditelného. Horlivě sbíráme med z viditelného, abychom jej shromažďovali v Jeho velkém zlatém Úlu. (R. M. Rilke)