Člověk se může pohybovat krajinou různě. Záleží na tom, co od takového setkání očekává. Dle toho se ti pak ona nabídne.
Jsem na vlnách
a pevniny nenacházím!
Jakub Deml, Miriam
Je doba prázdnin - a prázdeň neznamená zabavit se, ale zastavit se, prostě vypnout. No, ale když si takhle vyjdeme, stává se, že si s námi vyjde i hlouček našich témat, které jako bychom si nesli s sebou v baťohu na zádech, jsme do nich jaksi zacykleni, aniž si to mnohdy uvědomujeme. Nejde jenom o to, co aktuálně v tom našem batohu máme, ale i o to, co jsme tam kdysi měli, ale i když to tam už nemáme, tak stále tu tíhu cítíme.
Je třeba je opustit, abychom šli opravdu nalehko a pokusili se tak splynout s tou cestou, s tou krajinou.
Všechno totiž, co ve světě prožíváme, je filtrováno skrze naše já – bytí. To naše já nám vytváří vlastní prožitek té naší reality. Realita se nám tedy neděje, naši realitu si aktivně vytváříme sami.
Stál na římse ve skalní stěně. Před ním bylo ještě tak dva tisíce stop. Stezka měla šíři lidské paže někdy i méně. Šlo se mu lépe, když oblaka zahalila tu hlubinu pod ním. Ale když se otevřela, nemohl dál. Vábila ho, aby se vznesl, stejně jako okolní dravci, kteří jejích vzdušných proudů využívali ke svému plachtění. Nemohl udělat krok. Prostě to nešlo. Cítil, jak na něj sahá. A tak poprosil, jestli by mohl přeci jen ještě dojít. Najednou zjistil, že je na konci stezky. Nepamatoval si.
(V horách, Ivo Chocholáč)
Nakonec před čím by se měl vlastně člověk nejvíce chránit? Odpověď je jednoduchá. Sám před sebou…před svým vlastním já.
A jestliže chce doopravdy splynout s krajinou, být při své pouti ke krajině poután, vstoupit v ni a být v ní vetkán jako přírodní národy, či v období svého dětství, musí opustit navyklý způsob jejího nazírání, uchopování.
Důležité při takovém vý-letu je překonat odstup mezi poznávajícím a poznávaným, pokusit se vymanit ze subjekt-objektového uchopování světa, na něž jsme navyklí, pokud tedy chceme něco prožít. Je třeba alespoň na chvíli vejít v tu všeobecnou propojenost, ztotožnit se s ní a přesunout se tak trochu z role diváka do role účastníka. Nebo alespoň na oka-mžik pocítit tu možnost, která je mi dána, aniž si to uvědomuji.
Být poutníkem znamená totiž, že nikdy neuvažuješ na rozdíl od turisty, zda se ti ta cesta líbí či ne. Prostě jdeš a rytmicitou svých kroků načítáš krajinu, její obraz, její příběhy. Nutné je se odhodlat a nechat se krajinou vésti, tím, co ona sama nabízí, řečí nabízených situací. Takové situace k tobě vstupují v různém stupni intenzity, jejich vyzývavost pak navozuje i různý stupeň zážitku.
Ty nejhlubší a nejsmysluplnější zážitky vznikají vždy setkáním, které opravdu nečekáš. A stane-li se a začneš bloudit, fenomény k tobě o to více a o to intenzivněji v krajině promlouvají.
Mohou se díky naší aktivní imaginaci i vizualizovat, zhmotnit. I když se to nezdá, ale může taková situace mít pro nás někdy i fatální následky. A mnohdy nám připadá jako dosti obskurní náhoda. Nakonec o tom vypráví bezpočet příběhů. Ty v minulosti lidová slovesnost ukládala do pohádek, písní, legend... A někteří pak putovali krajinou a sbírali je, jako Karel Jaromír Erben. Naslouchali lidem, kteří je vyprávěli.
A jednou zase vyprávěl, když šli tou kostrbatou krajinou o bohu s kozlí hlavou ze staroegyptského Džedetu, ptal se sám sebe proč „ti rohatí“ byli za pohanských dob uctíváni... Dišputace pokračovala a zcela oddáni tomu obrazu stoupali do okolních kopců. A když vystoupili na Sluneční horu, tak před nimi na palouku stál velký černý kozel. Pářilo se mu od huby, díval se přímo na ně, jako by je vítal.
(V horách, Ivo Chocholáč)
To se může dít především u bezcílné chůze, kdy se člověk opravdu nechává krajinou vésti, reaguje na ni a dostává se do vnitřního dialogu s charakterem určitého místa, krajiny.
Tehdy může pocítit krajinu jako živoucí organismus, snad jako osobnost, a ona k němu poté může promlouvat skrze živelnost svého génia loci (ducha místa).
Geomorfologie terénu každé krajiny nám vytváří určitou scenérii, tedy scénu, na které se pak vrství paměť krajiny, tedy její dění, její příběhy. A ty příběhy otisklé do ní jako by tam prodlévaly. A díky naší „citlivosti“ k nám jedinečný obraz takového místa, který je rodí, může vstoupit jako inspiratio – vdechnutí... A někteří „citlivci“ načítají to místo stále znovu. A my to pak spolu s nimi prožíváme v obrazech, písních, poezii...
Nakonec i rozmanitá geologická stavba krajiny a její struktura má vliv na vše, co zde roste a žije a také skrytě na ty příběhy, které se v jejím obrazu vrství.
Zlomy, rozdílné horniny, podzemní vody vytvářejí pnutí, které se pak nějak manifestuje na povrchu i v naší mysli. To zcela určitě ovlivňuje genia loci (ducha místa).
Určité geologické formace, segmenty krajiny (rokle, hory...) mohou tak umocňovat intenzitu našeho bytí, tedy i prožívání.
Člověk se pak na takových místech cítí více u sebe „tedy usebrán" a může zde vejít s čímsi, co jej přesahuje, ve spojení, můžeme říci i s čímsi božským.
Jeden starej chodec mu říkal, že jsou místa, která mluví... Smál se tomu. Šlachovitý stařík s ruksakem na zádech plným šišek.
„Baže, pro tebe to není. U všech kujónů, proč ti to vlastně říkám“.
A pokračoval svou cestou. Zavolal na něj, že by snad...
„Nevěříš, tak pojď“.
Za tejden na tomhle místě. Uběhl čas a on stoupal do hor, vkrádala se mu myšlenka, že zas naletěl nějakému bláznovi. Přesto pokračoval, no což, aspoň se projde. Když přišel na rozcestí, stařík tam opravdu stál.
„Věděl jsem, že přijdeš, zvědavost ti nedala, co“?
A pak dlouho šli. Už byla tma, když došli k horskému prameni.
„Napij se a přej si, ať tě všechny neduhy opustí. Zde přespíme.
A pamatuj si sen, který k tobě vstoupí“, sundal ruksak a usedl vedle pramene.
Trpěl bolestmi hlavy a obsedantními stavy chůze, proto utíkal do hor. Ráno, když se probudil, vzpomněl si na bílého jelena, který si s ním ve snu povídal. Rozhlédl se, ale stařík ho ponechal svému osudu. Celý den mu trvalo, než sestoupil do údolí. Druhý den si uvědomil, že tlaky z hlavy zmizely a i jeho chůze se stala lehkou.
(V horách, Ivo Chocholáč)
Může tomu být ale i naopak. A člověk se takovému místu raději vyhne.
Člověk může být i svědkem jakéhosi dia-logu soliterního kopce s okolní krajinou, ale i s každým, kdo touto krajinou prochází. K těmto vzájemným interakcím v rámci obrazu krajiny dochází stále, aniž si to procházející mnohdy uvědomuje. Řekl bych, že čím větší rozmanitost terénu, tím dle mne větší možnost pro takové setkání.
Samozřejmě, že v krajině hrají roli i barvy, vůně, převládající směr větrů, jak je situované místo pod nebem, otevřenost místa ke světovým stranám...a tak... Na naše vnímání „můžeme říci" působí celá řada faktorů, často jsou vnímatelné i fyzicky...roční období, denní čas, počasí, ale i architektura prostoru. A samozřejmě světlo, které dodává prostoru hloubku, vždyť světlem ozářené věci nám tento prostor rozpínají, i mraky na obloze světlem ozářené v nás vyvolají jakési hlubinné vnímání.
Je třeba si také uvědomit, že i taková změna místa nám může způsobit i změnu časového vnímání. A nám se pak zdá, jako by ten vý-let trval celou věčnost. To jste také určitě zažili.
Zkuste si někdy vyjít na takový vý-let, kde povede vás les, krajina sama, svými zvuky, znameními, nechte se jí vésti a uvidíte sami, co se bude dít. Nesnažte se ji ovlivňovat a jen čekejte, jaká rozmanitá překvapení vám nabídne. Možná, že jste se o to už někdy pokusili, aniž jste si to uvědomili. Jako malé děti jste to ale určitě zažili.
Muž seděl před chalupou na zápraží a vybídl ho, aby se posadil. Nalil mu trochu pramenité vody a nabídl kus chlebové placky. Přimhouřil oči:
„Ty nejseš zdejší...," utrousil.
Byl tenkrát za to pohoštění nesmírně rád. Přeci jen takovou dobu v lese a bez lidí, to člověk pěkně vyhládne a i nějaké lidské duše se mu zachce. Pozoroval ho skrze škvírky přivřených víček, jako by ho rentgenoval. A když se ho zeptal „kudy dál...“, jen mávl rukou. Vrátil se v ta místa za několik let. Ale dům ani muže nenašel.
(V horách, Ivo Chocholáč)
Doplněno obrázky od českého malíře, grafika Cyrila Boudy ( 14. 11. 1901 Kladno – 29.8. 1984 Praha) , syna Aloise Boudy a Anny Boudové – Suchardové a od grafika a malíře Jiřího Boudy (5.5. 1934 Praha – 23.8. 2015 Praha), který v umělecké tradici pokračoval.
