Je doba „příchodu", Adventu... Nespěchej a zastav se, připomeň si, „kdy Slovo vchází do zjevnosti...“
Betlém představuje tradiční soubor lidských a zvířecích figurek, kde uprostřed se odehrává hlavní scéna celého příběhu s ústředními postavami Ježíškem, Pannou Marií a svatým Josefem a přicházejícími Třemi králi.
Velké množství figurek darovníků pak tuto scénu dotváří. Objevují se zde pastýři, řemeslníci, ale také trhovkyně, mlynář, kominík, horník, dráb, voják, ponocný, žebrák... Je to ta pospolitost, ve které tvůrce vyrůstá, žije. To je život sám. Někdy jde i rozeznat konkrétní typické postavičky daného období a místa.
V našem prostředí nesmí při takové události, správných křtinách chybět muzika - česká dechovka, která novorozeně vítá. Samozřejmě, že při tom musí být přítomna i kanonická zvířata - osel, vůl, sloni, velbloudi, ale také zvířata, která prostupují naše běžné žití: pes, slepice, kráva, ovce pastýřů...
Scéna je většinou zasazena do tvůrcova známého prostředí, místa, kde člověk pobývá, žije. Nacházíme zde kostel, hospodu, ale také obchůdky s vývěsními štíty, myslivnu, mlýn... Tedy jde o důvěrně známou krajinu, místo. Prostě domov. Vedle cizokrajných palem a oliv se tu tak objevují stromy našich lesů.
Nad krajinou pak svítí nebeská báň posetá hvězdami s jednou výraznou „volající hvězdou.“ A nad samotným místem zrození se vznáší „boží posel“ - anděl a volá pastýře: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“, aby se přišli poklonit Božímu synu.
Číst Boha, když Příběh promlouvá...
Ano, prvně se o tom nedozvěděli mocní tohoto světa, ale prostí pastýři na betlémských pastvinách přijali toto poselství. Zemití, chudí pastýři tak spěchají do Betléma. Často slyší „boží slovo“ právě ti nejprostší a bezbranní. Ti, kteří nejsou zcela nivelizováni a nežijí tak v abstraktním, nereálném prostoru. O samotě, v kontemplaci zaslechnou... „znění ticha.“ Jejich těla jsou naplněna identitou, tedy i „mocí naslouchat.“
Na obzoru se nám pak objevuje kulisa - obraz města Betléma s jeho orientálními paláci, kam je příběh situován, odkud vyšel.
Mikrosvět betléma může ukrývat i jiné scény z běžného života nás obyčejných lidí. To záleží ale od fantazie tvůrce, jehož rukou tento mikrosvět „oné události, onoho příběhu“ povstává.
Najde se i betlém, kde vystupují pohádkové bytosti našeho dětství, které se díky svému příběhu význačně zapsali do našeho podvědomí. Proč je otiskl autor do svého betléma? Zřejmě příběh, kde vystupovali, pohladil jeho duši.
Nebo betlém, který je doplňován každým rokem o nějakou tu nalezenou figurku, která jaksi přestala sloužit dětské hře. Takový betlém měli u mého kamaráda a my jsme mu v době adventní vždycky přinesli nového „panďuláka“. A on se tak každým rokem rozrůstal a rozrůstal a zároveň vypovídal něco o té naší době.
Lidoví betlémáři snad při své tvorbě mnohdy čerpají nejen z onoho posvátného času, ale z jistého až „karnevalového veselí“, které se líhne při takové události v jejich duši. Svým způsobem mnohdy zesvětštění Svaté rodiny, kdy Marie vyhlíží jako selka, Josef jako řemeslník a Ježíšek jako běžné nemluvně, přivádí ten příběh, událost blíže nám, našemu žití a cítíme, že se příběh odehrává stále mezi námi.
Centrální scéna „herního pole – posvátného okrsku“ se mnohdy rozšiřuje o další scény z našeho běžného života. Tyto profánní scény nám pak dokumentují život našeho místa.
U českých betlémů takovým hnízdem vedlejší scény bývá hospoda. Ta leží ve stínu kostela a školy a byla vždy středem české pospolitosti. Tam se povídalo, oslavovalo. A pokud ne a lidé přestávali být pospolu, tak skončil život sám. Tam se také objevují poutníci, darovníci...
Jde o (svět) českého života. Tam se člověk dozvěděl, „co se děje“ a „co přichází“. A proto „tento český střed“ místa u mnohých betlémů nemohl chybět.
Hra, ni konce, ni počátku...
Miniaturizace světa nebo příběhu má v lidské hře výsadní postavení. Když člověk takovou „kouzelnou krabici“ otevírá, aby mu díky ní bylo umožněno postavit to své místo, krajinu, aby tak do profánního žití mohl pak umístil „ten posvátný příběh“, zmocňuje se ho každoročně jisté zvláštní vzrušení.
Cyklické sebeobnovování takovéto hry nám tak přináší její posvátný charakter s jistou lehkostí, která z ní vyvstává.
Ten příběh totiž stavitel betléma, aniž si to mnohdy uvědomuje, začíná znovutvořit, a tím se stává i on jeho součástí.
Dýchne na něho kouzlo, které se pod jeho rukama znovu rodí. A tím se i on alespoň na chvíli vyváže z běžného obstarávání, aby tak vstoupil do času posvátného, kde k němu ten příběh stále promlouvá.
Svým způsobem se mu „touto hrou“ podaří vytlačit realitu a vstoupit. Půvab takovéto hry tkví v tom, „že jsem hrán.“ Zakouším ji jako skutečnost, která mě přesahuje. Jsem tak její součástí, tedy i toho reaktualizovamého příběhu.
„Ten obraz“ v nás formou smysluplných asociací uvolňuje proud obrazných znázornění. Působí na nás opticky, ale člověk se nepřidržuje jen viděného, ale i symbolů, ke kterým poukazuje, které z něho povstávají.
Dá se tedy říci že, „stavění betléma“ se stává pro člověka takovým „posvátným aktem“, na který se ve světnici vždy těšila celá rodina. Tato „veselá hravost“ při stavbě betlémské scény nám skrze zázračnost „snového obrazu hry“ svým způsobem otevírá „zázrak svaté noci“ a umožňuje nám vstoupit.
U dítěte, ale i dospělého může tak dojít díky hře „k zrcadlícímu zdvojení“, kdy díky tomu dochází ke změně jeho lokalizace, a on tak vstupuje do jedné z postav mikrosvěta. Tím více pak ten příběh prožívá.
Je dobré si některé zvyky „našich starých“ jaksi ponechat. Vždyť na daráky a Svatou rodinu sahal můj děd i můj praděd. A nyní je umisťuji do betlémské krajiny já.
A scéna tak pro betlémský příběh, která ke konci Adventu povstává skrze mé ruce, povstávala v minulosti skrze ruce mých předků. Tak snad to člověk ještě cítí a nezapomíná. Vždyť nakonec „takováto hra“ je „tázáním po rozumění sobě samému“.
Došlo k Neposkvrněnému početí a Slovo se tak stává tělem. A i navzdory establishmentu, z hlediska věčnosti komickým vládcům tohoto světa, přestože je pronásledován, ostouzen, bičován a nakonec ukřižován, přesto se „živý oheň“ znovurodí ve tvé duši.
„Není ten čin na nás příliš velký?“, ptá se Friedrich Nietzsche.
Potřebujeme rozhraní. Za ním však musíme nechat otázku otevřenou. Signalizuje nám totiž samu podstatu lidské existence.
(Tyto betlémy spolu s dalšími můžete vidět na výstavě betlémů v Suchardově domě, v Nové Pace od soboty 2.12.)
