Vlasovci pomohli dvakrát

Ale na zastavení frontových vojsk by nestačili. Kdo pomohl Praze a kdo má zásluhu za porážku skupiny armád Mitte.

Jelikož otázka vlasovců stále rozněcuje českou mysl, snažil jsem se stručně objasnit a shrnout základní otázky, které nás na vlasovcích zajímají.

Podíleli se vlasovci na páchání válečných zločinů na východní frontě?

Jelikož Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova  byla zformována až v prosinci 1944, nemohla se zúčastnit potlačování varšavského povstání v srpnu téhož roku. Zúčastnily se ho ale jiné předchozí jednotky Rusů v německých službách, z nichž byla ROA později zformována. Ve Varšavě bojovali zejména Kaminského kozáci, jejichž velitel byl Němci popraven.

Starší literatura taky mechanicky označovala za vlasovce všechny Rusy, kteří ve službách Němců působili v protipartyzánských jednotkách a vydávali se za falešné partyzány. Podíleli se na masakrech civilistů na východní Moravě. I tady šlo ale spíš kozáky, i když znovu není jisté, zda někdo z nich neskončil u vlasovců.

Celkově se ale počet takových Rusů v německých službách odhaduje až na 200 000, zatímco Buňačenkova 1. divize, která zasáhla v Praze, měla jen 13 000 vojáků, takže návaznost na zločince není tak jistá. Ale co 2. divize vlasovců? Ta nikdy neopustila výcvikový prostor v Münsingen v jihozápadním Německu a tam ji také zajali Američané. Ani dvě divize nemohly dosáhnout 125 000 mužů, jak se dřív tvrdilo. V případě vlasovců v Čechách se bavíme jen o této jedné jediné 1. divizi, jíž velel Buňačenko.

Vlasovci – tedy 1. divize ROA  – byli nasazeni na východní frontě až v boji o Frankfurt nad Odrou, dne 13. 4. 1945, kdy se pokusili o neúspěšný protiútok.

Jak a kdy vlasovci pomohli Praze?

Po porážce u Frankfurtu nad Odrou měli vlasovci přejít na jih, až k Brnu, a asistovat Schörnerovi při obraně protektorátu. Místo toho ale začali připravovat vlastní obranu i proti Němcům a po vlastní ose se vydali přes Děčínsko a západní Čechy na jihozápad k Američanům. Nepřesvědčil je ani Schörner, který za nimi přijel do osady Klapý u Lovosic, ani Vlasovova návštěva za Schörnerem v Lázních Velichovky u Jaroměřic.

Cestu na jihozápad 28.4.-2.5.  přerušili u Suchomast za Berounem a vrátili se k Praze, čímž přišli o možnost zachránit se včas u Američanů. Tenkrát se nevědělo, že Čechy budou sovětská zóna. O změně názoru je přesvědčil velitel české posádky v Lánech a taky výzvy čs rozhlasu z Prahy. Vlasov Praze pomoct nechtěl, prosadil to Buňačenko. 

Praze pomohli dvakrát. Poprvé při cestě k jihozápadu Prahy, kdy zastavili postup fanatických esesáků z benešovského cvičiště. Bojový svaz SS Wallenstein, jak si říkali, postupoval k Praze ve dvou skupinách. Hlavní skupina Jörchel šla přímo z jihu, zatímco menší skupina Klein přešla na levý břeh Vltavy a mířila k jihozápadu Prahy. Tuto skupinu zastavili 6.5. dočasně Vlasovci.

Současně při svém postupu napadli 7. 5. letiště Ruzyně, jež leží na západ od Prahy, protože odtamtud startovaly proudové Me 262, které útočily na pochodující vlasovce. Útok na letiště Ruzyně tedy vlasovci podnikli ve vlastním zájmu, ale pomohli tím i Praze. Letadla pak nemohla útočit ani na město.

Podruhé vlasovci zásadně pomohli v těžké okamžiky 7. 5., kdy se esesáci z jihu a východu probili až do centra města a přešli i k masakrům zajatců, rukojmích i civilních obyvatel. Povstání se hroutilo.

Část vlasovců – dělostřelecká baterie – tehdy zaujala pozice v Jinonicích na jihovýchodě, další část postupovala z centra Prahy na jih a pomohla v bojích na Pankráci. Zde se znovu střetli s jednotkami SS Wallenstein. Další pěší jednotky měly dle Žáčka 7. 5. znovu jít na jih k Zbraslavi a Lahovicím, kde znovu zastavily další nápor svazu SS Wallenstein.

Jiná část vlasovců ráno prošla Prahou až na východ k Olšanskému hřbitovu a Malešicím, kde zastavili postup jiných jednotek SS, které na Prahu útočily od východu, z milovického cvičiště a Úval. Na východě Prahy vlasovci zničili německou posádku opevněnou v lazaretu na Lobkovicově náměstí.

Odpoledne téhož dne se vlasovci začali z Prahy stahovat, protože se od nich distancovala Česká národní rada a taky se dozvěděli, že Praha byla zařazena do sovětské zóny. V Praze ale zůstal z nejasných důvodů oddíl mjr. Gubanova. Podle Pavla Žáčka je vyslal Praze zpátky na pomoc Buňačenko odpoledne 8. 5., dle starších líčení v Praze Gubanov zůstal. O vlasovcích se mluví i v hlášeních o bojích uvnitř Prahy během 8. 5. Gubanov každopádně bojoval se svou dělostřeleckou baterií na Smíchově, zejména na Zlíchově, odkud ostřeloval i Němce na druhém břehu Vltavy.

I přesto ale esesáci pronikli z východu přes Karlín (způsobili masakr civilistů na Masarykově nádraží) až na Staroměstské náměstí. I esesáci od jihu postupovali. Jen postup esesáků ze severu, hrdlořezů z pluku Der Führer, se zastavil v Holešovicích. U toho ale vlasovci nebyli. Takže ČNR přistoupila 8. 5. ke kontroverzní „kapitulaci“ německých vojsk, která jim zaručila volný odchod na západ, k Američanům.

Kdo zastavil frontové jednotky?

Největší záhada osvobození, kterou nikdo v médiích neprobírá, je, kam se poděla milionová Schörnerova skupina armád Mitte. Právě jejich přesun z východní fronty k Praze představoval největší hrozbu pro pražské povstání. To byly frontové jednotky, čítající tabulkově přes jeden milion vojáků a 2200 tanků. Ve srovnání s tím měli vlasovci max. 13 000 vojáků a 9-10 tanků. Povstání v Praze bojovalo jen s německou posádkou a esesáky z jihu, severu a východu, kteří v souhrnu čítali asi 30-35 000 vojáků (přesný odhad jsem nikde nenašel). Skupina armád Mitte byla docela jiná síla a do bojů v Praze naštěstí nezasáhla. Ale kudy a kam zmizela?

Skupina armád Mitte neprošla Prahou. Starší historiografie líčila jejich konec tak, že je Rudá armáda uzavřela v prostoru východních Čech v ohromných kleštích, tvořených z jihu 2. UF maršála Malinovského a ze severu 1. UF maršála Koněva. Měli tedy kapitulovat ještě před Prahou.

To měla podpořit i často opakovaná zpráva, že Schörnerův štáb byl zajat českými partyzány u Ostroměře. Tam byl ale zajat jen jistý Franz Geiger, který byl pouhým velitelem pořádkové policie v týlu. Snažil se uprchnout na západ v amerických autech, v převlečení za vyjednavače. Kde tedy skončil Schörnerův skutečný štáb a celá jeho armáda?

Dnes se zdá, že to s jejich koncem bylo jinak. Když dáme dohromady místa kapitulace jednotlivých částí, jak je pečlivě shromáždil Tomáš Jakl, zjistíme, že většina z nich byla zadržena na úrovni Prahy, nebo na západně od Prahy. Největší koncentrace na východ od Prahy nebyla ve východních Čechách, ale na Vysočině.

Jediné vysvětlení je, že skupina armád Mitte se rozpadla na menší jednotky, které se dobrovolně vyhnuly Praze, aby neztrácely čas. Měly na přesun hrozně málo času, jen od půlnoci 7. 5. do půlnoci 8. 5. Jak známo, tak Němci pokračovali v útěku na západ i poté, ačkoliv to bylo proti podmínkám remešské kapitulace.  K „rozplynutí“ skupiny armád Mitte zajisté přispěl fakt, že její reálná velikost nebyla taková, jakou měla mít. Vojáků nebylo tabulkových 1 200 000, ani často uváděných 940 000, ale asi 600-650 000. Tanků nebylo  2200, ale zajatých tanků bylo asi jen 1700. (Přes jižní Moravu a jižní Čechy ustupovala z jihu skupina armád Ostmark, v počtu asi 400-450 000 mužů.)

I přesto byl přesun frontových jednotek pohromou pro různá regionální povstání. Během 7. 5. nebo i později se v řadě menších měst přihodilo, že vítězné místní povstání bylo zaskočeno nově příchozími německými jednotkami, které dočasně převzaly znovu moc, popravily místní lidi, zpravidla za pomoci místních Němců, a pak odtáhly dál. Schörner sám dezertoval zřejmě opravdu z Velichovek, odkud odletěl letadlem do Rakouska. Jeho štáb se měl přesunout do Žatce, ale vzdor tomu, co se povídá, s ním už nebyl. Je to paradoxní, protože předtím vojákům zatajil zprávu o bezpodmínečné kapitulaci a vydal rozkaz, že dezertéři se mají popravovat. Za popravy dezertérů byl mnohem později v Západním Německu obviněn a odsouzen. To jediné západoněmeckým soudům vadilo, za zvěrstva vůči českému civilnímu obyvatelstvu ho neobvinili a německá veřejnost o nich očividně dodnes neví.