Říkali, že v Čechách žádné nevolnictví neexistovalo

Podle progresivních osobností vděčíme za blahobyt otrokům a měli bychom platit reparace. Copak u nás žádné nevolnictví nebylo?

Pokud si vzpomenete, tak před covidem nastala taková divná móda, kdy někteří výtečníci veřejného života hovořili o tom, že celá Evropa vděčí za blahobyt černošským otrokům. Prý dokonce i my, Češi, tvrdil Deník N. Dovolím si rovněž připomenout agresivní výlevy mgr. Martina Šorma v časopise Dějiny a současnost, kde hrubými slovy napadl historika prof. Pánka a v sérii svých výkřiků rovněž tvrdil, že prý české země byly „po staletí integrálně svázány se zločiny koloniálních mocností“. Levičáci v USA a Zelení v Evropě z toho hbitě odvodili požadavek, že bychom měli „komunitám postiženým kolonialismem“ platit „klimatické reparace“. Všichni. Tenkrát jsem si říkal: Copak my jsme tady to nevolnictví neměli? Copak naši nevolníci žili v blahobytu, nebo dokonce z práce amerických otroků?

Už tenkrát jsem se v několika blozích vyjádřil, že to nějak neštimuje. U nás přeci byl velký hladomor let 1770-72, lidé tu těžce pracovali, nežilo se tu nijak dobře. Jenže potíž je v tom, že o nevolnictví se u nás po Sametové revoluci přestalo psát i mluvit. Jako by to bylo tabu. Žili tady lidé v nevolnictví? A jestli byli jen „poddaní“, znamená to, že jako žili v blahobytu? Jelikož tu dobu trochu dělám, tak jsem si tento problém dovolil nabádat a sepsat o tom knížku. Nazval jsem ji Zrušení nevolnictví. Základ občanské svobody. Měla vyjít vloni k 240. výročí, ale to se nestihlo, tak vychází až teď.

Proč je to tabu?

V mlčení o nevolnictví se ukázal zvláštní problém nás Čechů, že řadu věcí z historie zavrhujeme v domnění, že jde o "mýty", aniž bychom si to ověřili. O nevolnictví se nepochybuje kvůli tomu, že by se objevily nějaké nové nezvratné důkazy, ale kvůli tomu, že se o něm prostě přestalo mluvit.

Samozřejmě tady hlavní vinu má to nešťastné slovo. „Nevolnictví“ je výraz, který se v době nevolnictví vůbec nepoužíval. Je to výraz, který se užíval a dodnes užívá v polštině, ale znamená tam „otroctví“. Mám za to, že právě z polštiny jsme ho převzali i my. V češtině se objevuje až v 19. století. Je to spojeno s takovou kuriozitou. V době předbřeznové vydal jistý Carl Leiner příručku zákonů pro sedláky. V českojazyčné verzi byl Josefův patent o zrušení nevolnictví jaksi nově přeložen do češtiny, a v rozporu s původním originálem z roku 1781 zde bylo tentokrát užito polské slovo „nevolnictví“. (Které krátce předtím použil Šafařík jako údajný staroslovanský výraz, pak se vyskytoval v překladech z ruštiny.)

Je samozřejmě jednoduché říct, že to slovo, stejně jako ta věc, jsou obojí pozdější výmysl. Ale to je úvaha, která sleduje špatnou stopu. To slovo nevolnictví znamená jednoduše „nesvoboda“. Označuje poddané, kteří byli osobně nesvobodní. Jenže my v češtině už slovo „volnost“ ve smyslu „svoboda“ neužíváme, takže v tom pojmu nevidíme původní jednoduchý smysl. Místo abychom se ptali „v čem byli tehdejší poddaní nesvobodní“, ptáme se „existovalo nevolnictví?“.

Takže já se v té knížce ptám, v čem byli tehdejší poddaní nesvobodní. I když v tomto ohledu je třeba připustit, že se tu směšují dva problémy: osobní nesvoboda a život v bídě. Ukazuje se, že naše nevolnictví fungovalo více u lidí, kteří měli nemovitý majetek, byli k něčemu připoutáni. Zatímco chudoba potrefila spíše lidi, které majetek nevázal, zato byli osobně „ilegálně“ svobodnější.

Existoval nevolnický abolicionismus?

Ale jelikož jde i o to zrušení nevolnictví, ptám se taky, kdo a proč jako první navrhl, aby bylo nevolnictví zrušeno. Tady se nám to opět zajímavě protíná s americkým a britským otrokářstvím, protože v případě jejich abolicionism(ů) se tvrdí, že ke zrušení nakonec vedl argument ekonomické nevýhodnosti nucené práce. Tento argument ale poprvé zazněl v abolicionismu nevolnickém.

V „našem“ abolicionismu jsou ale úplně jiní hrdinové a jiné určující země. Významnější byla spíš Francie, než Velká Británie. Pro mnohé čtenáře asi budou nejpřekvapivější „evropské“ pasáže v II. části knihy, kde rozebírám celoevropskou osvícenskou diskuzi, a 5. části knihy, kde rozebírám paralelní „rušení nevolnictví“ v západní Evropě a východní Evropě. Stěžejní otázka pro mě zněla, zda hlavní (či první) podnět vzešel od právníků, kteří chtěli rovnost, nebo od ekonomů, kteří chtěli efektivnější práci.

A ano, rozebírám i rušení v rámci celé habsburské monarchie a v Haliči se opravdu už tenkrát použilo výrazu "nevolnictví".

I nevolníci dostávali nabito a navíc platili daně

V novinářském pojetí je ale hlavní, že američtí otroci dostávali nabito a krutě se s nimi zacházelo. Pro nevolníky to snad neplatilo? I u nás byly případy krutosti – na začátku knihy se tím zabývám – a bití poddaných nebylo vlastně nikdy zakázáno. V robotních patentech se zakazovalo jen usmrcení a zmrzačení. V Americe dělají velké haló z pravomoci pána podrobit otroka tzv. correction, tedy usměrnit ho bitím. U nás tato pravomoc existovala taky, jen se jí říkalo Züchtigung, latinsky correctio, což zní stejně jako americký ekvivalent.

Zároveň ale u nás pozorujeme, že krutost vůči poddaným byla hlavním tématem jen pro jakousi „první generaci“ kritiků, kteří působili na začátku 18. století. Tedy okruh kolem kameralisty Schierla von Schierendorf. Pak se toto téma vytrácí. Ovšem ve spisech, které tito ranní kritici napsali, se vyskytují hrůzostrašné popisy, které si v ničem nezadají s horrory, které známe z líčení amerického otroctví. Musel jsem trochu opravit i své dřívější názory, protože se ukázalo, že jeden šlechtic prý v Čechách praktikoval dokonce i právo první noci!

Ale nemá cenu zkoumat, kdo zažil více krutosti. Hlavní rozdíl mezi naším nevolnictvím a americkým otroctvím tkvěl v oblasti, která tak spektakulární není. U nás platili nevolníci daně, otroci v USA daně neplatili. Od této skutečnosti se vám odvíjí celá řada důsledků. Nevolník v českých zemích musel zvládnout nejen robotu, ale i práci na vlastním hospodářství. Jinak by neměl, z čeho daně zaplatit. Ale zároveň si uvědomíte, že v USA byli oporou státu občané platící daně, zatímco u nás byli poddaní platící daně nižší vrstvou bez vlivu na politické záležitosti. U nás představovali nevolníci onu „majoritu“, tedy většinové obyvatelstvo, v USA byli černošští otroci minoritou.

Mimochodem v těžkých dobách po třicetileté válce navrhoval i u nás kameralista Johann Joachim Becher, aby se nedostatek pracovních sil vyřešil dovozem otroků z Afriky. Ale nakonec to nebylo třeba, práci zastali nevolníci z domácích zdrojů.