Protesty v Rusku. Co chce opozice?

Proč se v našich médiích nyní píše jen o demonstracích v Egyptě a ne o tom, co se děje v Rusku? Ve veliké zemi se v sobotu 15.12. organizovaly největší protivládní protesty Putinovy éry.  „Pochod svobody“ měl připomenout výročí loňských demonstrací proti podvodům ve volbách do státní dumy. Na korupci tehdy upozornila učitelka Taťána Ivanovna ze St Petěburgu, která pak čelila soudnímu procesu. Nicméně protesty ukazují, že opoziční skupiny v Moskvě a Pěteburgu nejsou jednotné a nemají žádné pozitivní cíle. Hlavní událostí se stalo zatčení protivládního blogera Alexeje Navalného a tří dalších vůdců okrajových opozičních skupin v Moskvě. Jako by se opakovala situace z demonstrací v říjnu, protože v Rusku se demonstruje prakticky pořád a není vždy jasné za co.

Kdo demonstruje?

Je to trochu složitější. V Moskvě se opozice spojila a vytvořila Koordinační radu, která organizuje Pochod svobody. Nicméně opoziční skupiny v St Petěrburgu zůstávají rozdělené na řadu menších frakcí. Některé z nich se spojily do koaličního sdružení Demokratický St Petěrburg. Ovšem stranou od těchto pozičních uskupení fungují neonacisté a komunisté (Komunisté Ruska a Komunistická strana Ruské federace) a různé organizace sovětských ex-disidentů. Odděleně působí také ultralevicové skupiny, které směřují k anarchismu, nebo se zaštiťují tzv. ideologií národního bolševismu. Nebudu zabíhat do podrobností, ale chci jen zdůraznit, že singulár slova „opozice“ neznamená jednotnou akci. Pro Putina a „jeho kliku“ je asi nejvýznamnějším možným konkurentem miliardář Michail Prochorov, který nedávno založil stranu Občanská platforma, a v říjnu se stal jejím předsedou. Jako prezidentský kandidát Prochorov podpořil protesty v prosinci 2011, ale k letošním pochodům se zřejmě nepřidal. Stranou „opozice“ stojí i komunisté – Komunistická strana RF a Komunisté Ruska.

Tahle roztříštěnost se projevila už vloni. V prosinci 2011 demonstrovalo v Moskvě asi 100 000 lidí, v St Petěrburgu asi 10 000 lidí. Sovětská Ex-disidentka Valerija Novodvorská však tenkrát uspořádala odděleně „Pochod proti fašismu“, který přilákal jen pár set účastníků. I tentokrát zůstaly síly opozice roztříštěné. Hlavní opoziční síly v Moskvě a Petěrburgu chtěly organizovat celonárodní koordinované protesty na sobotu. Nicméně koaliční hnutí „Demokratický St. Petěburg“ se rozhodlo demonstrovat už v neděli 9.12. K tomuto sdružení při tom patří důležité opoziční strany: Jabloko, Ruská republikánská strana (PARNAS), Křesťanští demokraté, hnutí Matky vojáků a ex-disidentské hnutí Memorial. Podle Nikolaje Rybakova se prý takto rozhodli proto, aby se vyhnuli spolupráci s nacionalisty.

Celonárodní „Pochod svobody“ se však uskutečnil až v sobotu 15.12. Uspořádat demonstraci není jednoduchá záležitost. Podle platného zákona organizátoři nemusejí žádat o povolení, pokud počet účastníků nepřesáhne 100 osob. Trasu pochodu však musí schválit městská radnice, která musí brát ohled na místa, kterým se protesty musí ze zákona vyhnout. V tomto případě se zdálo, že demonstrace ztroskotají na neshodách ohledně trasy. V Petěrburgu nakonec obě strany přistoupily na kompromis, ale v Moskvě se radnice s organizátory nedohodla. Protestující se nakonec sešli na náměstí Lubjanka. Navečer, kdy tento článek dopisuju, se ukázalo, že protestní pochod byl vlastně fiasko. V Petěrburgu se na povoleném protestu sešlo jen asi 600 demonstrujících, v Moskvě na Lubjance asi 1000. Odděleně demonstrovali komunisti, kterých se sešlo pár set. Navíc jejich protest měl i jiný cíl – protestovali proti reformě vzdělání. Podle bývalého ministra Čubajse se při tom mělo na protestu sejít až půl milionu lidí.

Zatčení Alexeje Navalného

Pro média se hlavní událostí dne stalo „zatčení“ čtyř členů Koordinační rady, ke kterému došlo na začátku demonstrace na náměstí Lubjanka. Nejslavnějším ze zadržených je „kritik Kremlu“ Alexej Navalný, dále vůdce Levé fronty Sergej Udalcov (na obrázku) a člen předsednictva hnutí Solidarita Ilja Jašin a konečně televizní reportérka a socialistka Ksania Sobčaková. Po velkém humbuku byli Udalcov, Jašin a Sobčaková ještě téhož dne v 19 hod 34 min. propuštěni.

V jejich případě šlo jen o organizování nepovoleného mítinku, ale u Navalného jde o něco jiného. Na něj podal Ruský vyšetřující výbor už v pátek zatykač kvůli korupci, což staví jeho hrdinský čin do trochu jiného světla.  O Navalném je mi těžko soudit. Jeho případ je zmatený a moc o něm nevím. Každopádně to není neviňátko. Pochází z podnikatelské rodiny, má akcie v řadě podniků a v minulosti se jeho rodina podílela na penězovodech ze státních peněz. Zároveň však upozorňuje na korupci. Dle vyšetřujícího výboru měl on a jeho bratr Oleg zpronevěřit 55 milionů rublů z Ruské pošty. Mělo k tomu dojít letech 2008 až 2011, kdy Navalného dopravní firma pracovala pro Ruskou poštu a nějak zařídila nevýhodný kontrakt a vnutila poště přehnaně vysoké ceny za své služby. Na webu vyšetřujícího výboru a v listě St Petersburg Times se dočtete podrobnosti. V minulosti Navalný upozornil na blogu na to, že šéf vyšetřujícího výboru má v České republice (!) nepřihlášenou firmu.

Co chce opozice? Co chtějí Rusové?

Zpravodajství o Rusku přebírá většinou osvědčené schéma boje hodných rebelů proti zlé autoritě. Hodnocení se pak jeví jako jasná záležitost, protože nastolení dobra brání jenom zlá vláda, z čehož lze odvodit, že také jasné, čeho je Rusku třeba. Je to to, chce „opozice“. Klesající zájem veřejnosti o protivládní hnutí se pak líčí jako důsledek represí ze strany státu.

Dovolím si nesouhlasit. „Opozice“ není jednotná ani názorově. I v moskevské Koordinační radě se spojují nacionalisté, ultralevice, levice. Dáme-li dohromady jejich cíle, zjistíme, že je v nich zastoupena řada rozporuplných tendencí. Jejich cíle pak nejsou v protikladu k Putinovi, ale spíše jej kopírují. Kromě anarchistického popírání státu zastával Putin v průběhu kariéry snad všechny cíle zastoupené v opozičních skupinách. Chceme-li zjistit, co nejvíc trápí současné Rusy, zjistíme to asi z programu Prochorovovy Občanské platformy. Co slibuje Rusům? Slibuje nové volby, slibuje kroky proti separatismu národnostních republik (Tatarstán, Dagestán, Sev. Osetie, Baškorostán), omezit ilegální imigraci ze střední Asie a Kavkazu, zastavit dotace pro Čečensko a další kavkazské země, reformovat soudní systém, snížit počet státních úředníků a bojovat proti korupci. Při prezidentských volbách chtěl i propustit "politické vězně" (Chodorkovskyj a Lebeděv), což ale v říjnu už neopakoval. V souhrnu jde buď o opatření související s nástupem k moci (nové volby atp.), nebo o negativní cíle (zrušení či ukončení něčeho), nebo bezpečnost (boj proti separatismu).

Ultralevicové skupiny z opozice však nemají ani to. U těchto uskupení vzbuzují pochybnosti už jejich názvy. Opravdu od nich není co čekat, kromě demonstrování samozřejmě.

To mi připadá jako hlavní důvod pro klesající podporu veřejnosti. Pochopil jsem i z rozhovorů s lidmi, že Putinova podpora asi opravdu klesá, ale "nesystémová opozice" si důvěru veřejnosti nezískala. Lidé vidí, že tyto opoziční skupiny nemají žádné pozitivní cíle. Vědí, co nechtějí, ale nevědí, co chtějí.

Zdroje:

Ruský vyšetřující výbor – materiály o Navalného případu http://sledcom.ru/actual/271295/

ITAR-TASS http://www.itar-tass.com/c15.html

Times of St Petersburg http://sptimes.ru/index.php?action_id=65

Rossijskaja Gazeta http://www.rg.ru/society/

Blog Alaxeje Navalného: http://navalny.livejournal.com/

Reportáž ČT (15.12.2012)  http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/212411000101215/obsah/235395-opozicni-demonstrace-v-moskve/