O toleranci k náboženství 1+2

Asi jste se taky ve škole učili o tom, jak vznikala a vyrostla náboženská tolerance. Možná ale ne, protože tohle je vlastně také téma, které s v českých hodinách dějepisu moc neprobírá. Ale o tomhle klasicky pojatém vývoji nechci mluvit. Chci mluvit o potížích se samotným pojmem náboženská tolerance a o tom, že lhostejnost k náboženství ještě není tolerance. Tím méně je jí protináboženská propaganda. A také o tom, že tolerovat se musí i církve, ne jen jednotlivci. Rozdělil bych to na problém tolerance mezi náboženstvími a tolerance vůči náboženství.

Tolerance náboženství mezi sebou

První problém se týká pojmu tolerance. Evangelíci většinou zaměňují náboženskou toleranci s tolerancí vůči svým konfesím. Skutečná tolerance je ale založená na tom, že uznává vyznání jako vnitřní záležitost svědomí, do které státu nic není. V této souvislosti se cituje John Locke, Pierre Bayle, Voltaire anebo Mendelssohn. Zúžil bych to na Locka a Mendelssohna, protože francouzští osvícenci žili v kulturně homogenní zemi, která nebyla tak různorodá jako země střední Evropy a tolerance pro ně byla spíš teoretický problém. Francouzští osvícenci se tolerancí nezabývali tak intenzívně jako svého času Angličané a Američané. Ale tolerance, kterou jsem tu popsal, se stejně týká pořád jen vztahu věřícího vůči státní moci.

Tomu, kdo bere otázku spásy vážně, nenabízí žádné vysvětlení, proč by různé konfese, nebo náboženství měly být rovnocenné. Nevysvětlují, proč by se stoupenci jiných náboženství neměli stát předmětem snah o konverzi. Bylo jednoduché vyčítat misionářům, že se snažili konvertovat cizince ke své víře, ale těžší bylo najít pro lhostejnost k ostatním náboženstvím nějaký pozitivní důvod.

Morálka jako základ?

Kant vymyslel klíč, podle kterého lze za náboženství považovat takový systém víry, který je zevšeobecnitelný na celé lidstvo a je v souladu s obecným morálním zákonem. Bůh od nás požaduje jen morální život, vše ostatní je jen blouznivectví. Náboženství je jen jedno, říká Kant, ale vyznání může být několik. Kant postavil své pojetí na rozumu a ne na víře, bylo to náboženství v mezích pouhého rozumu. v jeho filozofické úvaze zůstal Bůh jako postulát mravnosti. Naše schopnost klást si morální zákony dokazovala jeho existenci. Bohužel naše doba ukázala, že tyto názory severoněmeckého luterána mimoevropský svět nepřesvědčily. Sám Kant došel k závěru, že judaismus ani islám nejsou náboženství, protože jeho testem prošlo jen křesťanství.  Pozitivní klíč k toleranci náboženství mezi sebou nemáme dodnes. (Anebo jen Hanse Künga)

Tolerance k náboženství

Ale horší problém je tolerance nevěřících k náboženství, zvlášť v režimech, které se řídí nějakou "náhražkovou" ideologií. Právní rovinu tohoto problému představila už ústava SSSR z roku 1936. Zakotvila sice svobodu svědomí, ale s předpokladem, že náboženství je přežitek, který zmizí se změnou výrobních a společenských vztahů. Přesto byla sovětská ústava považovaná za tolerantní, protože bránila církvím někoho nutit k víře. Naopak, zajistila svobodu protináboženské propagandy.

Stačí svoboda svědomí?

Sovětský příklad představil paradox, kdy se ve formě „svobody svědomí“ (čl. 124) uzákonil protináboženský útlak. Svoboda veřejného vyznání a šíření náboženství nebyla uznávána ani náhodou. I v zemích, které ovládl SSSR, se příslušnost k církvím stala důvodem k perzekuci. U nás se státu podařilo ovládnout církve kombinací perzekuce a kolaborace, ale o toleranci nemohlo být ani řeč. Křesťanské církve i židovské náboženské obce existovaly ve státě, který byl sám ovládán náhražkovým náboženstvím marxismu-leninismu a toto náboženství vedlo proti porobeným církvím ideologický boj. Údajná svoboda svědomí rozhodně nezaručovala právo myslet si, co chci. Mimo jiné proto, že nebyl volný pohyb myšlenek, ani přístup k zahraničním knihám. Stát nebyl neutrální.

Součástí ideologického boje byla i výchova proti náboženství, založená na dezinformacích o náboženstvích i o jejich dějinách. Tento stav trvá prakticky dodnes. I dnešní učebnice vychovávají děti k nenávisti k náboženství a servírují jim všelijak překroucené informace. Na internetu máte ukázku jedné učebnice dějepisu, kde se žáci dovědí, že Židé uctívají boha jménem „J--ve“ a nemusím zdůrazňovat, že autoři učebnice tam jeho údajné jméno uvádějí takříkajíc „naplno“. Jeden kolega teolog mi vyprávěl, že jeho dcera se ve škole učila, jak vzniklo náboženství. Do stromu uhodil blesk a lidé si to nedokázali vysvětlit. Vida, vymysleli si boha!

Hospodaření a svoboda církví

Nyní tady máme otázku restitucí. Stát kdysi sebral církvím majetek, aby je na sobě učinil hospodářsky závislými. O perzekuci jednotlivých kněží jsem už mluvil, ale jde také o to, že církve byly postaveny pod kontrolu státu. Kněží museli mít pro svou činnost státní souhlas, byly zpřetrhány svazky s mezinárodní katolickou církví, církevní tisk byl postaven pod státní kontrolu a i výuka na teologických učilištích byla usměrňována státem. Dokonce se na teologických učilištích vyučovaly ateistické společenské vědy, zřejmě aby si studenti mohli rozmyslet svoje "odpadnutí" od vládnoucí ideologie. Ačkoli v ústavě byla zajištěná svoboda svědomí, ve skutečnosti nebyla nastolená svoboda pro náboženství. „Svoboda svědomí“ byla chápána spíše jako ochrana před církvemi a hráz proti náboženství. V neposlední řadě jako svoboda proticírkevní propagandy bez možnosti obrany.

Po revoluci se sice odstranila povinnost státního souhlasu, zmizel trestný čin zneužití kněžského úřadu, ale církve jsou nadále udržovány ve stavu hospodářské závislosti na státu. Spor o restituce navíc ukázal, že v myslích lidí pořád chybí tolerance k náboženství. Je to vidět i v tom, jak se píše o „ortodoxních Židech“ a „osadnících“ v Izraeli, kteří v médiích hrají roli zlých hochů, kteří narušují mírový proces. Je to ale vidět i v bezradnosti, s jakou se přistupuje k islámu. Nejvíc se to ale projevuje v přístupu ke katolické církvi.

Pokud budou církve udržovány vhospodářské závislosti na státu, nebude tu nikdy svoboda vyznání. Kdykoli se v budoucnu chopí moci strana nepřátelská té či oné církvi či náboženství, bude na ně moci vyvíjet nátlak. Při současném systému financování církví se nátlak může zdůvodnit nutností šetřit na "přebytečných kněžích". Můžou se také začít činit rozdíly mezi kolaborantskými církvemi a těmi "nepřízpůsobivými". Současná rétorika ČSSD i různých demagogů jasně ukazuje, že pro ně hranice neexistují.

Jde i o „nadstavbu“

V současné diskuzi jde opravdu o víc než majetek. Projevil se v ní dosti nemocný stav české politické kultury. Nejen, že tu chybí historické znalosti, ale i schopnost zvážit morální principy, kterými se ohánějí ti, kteří účelově zpochybňují vlastnické nároky církví. K dovršení všeho to veřejnosti to vůbec nevadí. Nikomu nedochází, že účelovým zpochybňováním se podporuje právní relativismus, který se může v budoucnu obrátit proti komukoliv jinému. Lidé se nechávají lákat na argumenty, které mohou pomoci k politické moci lidem krajně pochybným a to do konce i těm, kteří se už stihli zdiskreditovat. Zkrátka lidé si svou situaci sami ještě zhoršují. V tomhle směru je spor o restituce jen projevem hlubšího problému, který hned tak nezmizí.

Tento text navazuje na původní článek: Tři argumenty

http://ivocerman.blog.idnes.cz/c/283406/Tri-argumenty-proti-cirkevnim-restitucim-Babak-Paroubek-Tejc.html