O čem je Globální pakt o migraci

Tak jsem si ten Globální pakt konečně přečetl, abych udělal konec dohadům a zjistil, jestli nějak řeší mezery, které zneužívali ilegální imigranti doteď, a zda je opravdu právně tak nezávazný, jak se říká.

Ve staré mezinárodní konvenci o uprchlících z roku 1951 je totiž v čl. 31 řečeno, že za ilegální vstup do země se nesmí trestat. Je tam sice podmínka, že se beztrestnost vztahuje na uprchlíky, kteří přicházejí přímo ze země, kde byli ohroženi, ale v praxi vidíme, že se beztrestnost vztahuje i na migranty přicházející z různých třetích průchozích států. Vidíme také, že k zabránění jejich vyhoštění stačí, když znemožní svou identifikaci a státy zkrátka nemají dostatečné nástroje pro obranu před takovou masovou migrací. Neziskovky v Německu, Francii i u nás radí imigrantům, jak takové mezery zneužívat, aby je nešlo vyhostit. Takže pamatuje nová úprava na současné zkušenosti?

Jak již název napovídá nepočítá tato nová dohoda vůbec s rozdílem mezi uprchlíkem a migrantem. Není to dohoda o uprchlících, ale o migrantech, kteří mají mít všichni nárok na ochranu, jako by byli uprchlíci. Výraz ilegální migrant byste v ní vůbec nenašli. Hrozba masové imigrace, která hrozí cílovým státům, když ekonomičtí migranti zneužijí nástrojů pro ochranu uprchlíků, se tady zcela ignoruje.

Místo toho je v úvodu dohody stanoveno jako právně závazné konstatování, že migrace je zdrojem prosperity. Jiné než blahodárné účinky migrace zřejmě nemá. Celým textem se pak prolínají formulace, které sugerují, že je to jen problém hostitelských států, aby podmínky pro život imigrantů nastavily tak, že se dostaví kýžená prosperita. Pokud by tedy nějaký stát měl z přílivu migrantů ekonomické potíže, byla by to asi jen jeho vina, protože imigranty správně neintegroval.

Je tu kontrola migrantů?

Po úvodní preambuli a zásadách (Our vision and guiding principles) následuje hlavní část: 23 Cílů a závazků (Objectives and Commitments, čl. 17-39), které podrobně stanovují, jaké zákony a opatření se stát přistupující k paktu zavazuje provést. Po nich následuje část s názvem „implementation“, která upravuje, jak budou opatření zaváděna a nakonec „follow-up“, který zavazuje k pravidelné kontrole plnění paktu.

Zásady jsou fráze psané úřednickým newspeakem, jaký je v těchto mezinárodních organizacích obvyklý. Cíle ale ukazují, že většina opatření je skutečně zaměřena na usnadnění volné migrace. Po státech se v Cílech chce jen, aby přijaly opatření k snadnějšímu průchodu a začlenění imigrantů v duchu výše zmíněné demagogie.

V čl. 20 se sice říká, že migrant musí mít průkaz identity, ale je to míněno jen jako závazek pro stát, který musí migrantům bez dokladů vydat nové průkazy.  V čl. 20 f) se stát beztak zavazuje, že i migrant bez dokladů bude mít volný přístup ke všem službám, to pak rozvíjí čl. 30-31 a 38, kde se nařizuje poskytovat imigrantům zdravotnické služby a pojištění, a v čl. 35, kde se stát zavazuje, že imigrantovi umožní hlasovat ve volbách do orgánů země svého původu. To by snad měla zajišťovat zmíněná země původu, ne? V čl. 21 b) se stát zavazuje usnadnit mobilitu za prací vydáváním multinaciolnálních vis (multiple-country visas).  

Obranné prostředky státům berou čl. 28-29, které jim v podstatě zabraňují zadržovat migranty v detenčních zařízeních. Pokud ano, tak jen na „nejkratší dobu“ a zároveň se má stát podrobit „nezávislému monitoringu“, jenž by zřejmě prováděla některá z agentur OSN nebo jedna z netransparentních neziskovek.

Využít by se dalo čl. 25, který říká, že státy mají trestat pašování lidí, ale nikde neříká, že tím má na mysli jen pašování, za které migrant platí. Z toho důvodu by se toto opatření mohlo vztáhnout na činnost neziskovek, které vozí imigranty do hostitelských zemí, protože i to je pašováním lidí. Jen za to neberou peníze od imigrantů, ale od svých sponzorů.

Pokřivení zákonů a zavedení cenzury

V souvislosti s těmito Cíly ale Pakt zavazuje k přijetí nových zákonů, které jsou formulovány tak, že by musely vést k celkové změně práva. Třeba čl. 21 k) chce, aby se kvůli imigrantům změnilo celé pracovní právo.

Největší síla je v tomto směru čl. 33, který státy zavazuje odstranit diskriminaci a vytvořit „nový veřejný diskurz“ o migrantech. Článek totiž dál přesně specifikuje, jakými novými zákony se to má udělat. Stát se zavazuje vydat zákony o tom, že se bude ostřeji trestat hate crime, což by znamenalo vytvořit novou skutkovou podstatu hate crime. Řada států, i náš, už definuje zločiny a přitěžující okolnosti, které tohle ošetřují. Jenže teď bychom asi museli vše napasovat do propagandistického pojmu hate crime a starší legislativu nějak ohnout. Dále tomu má pomoct podpora udavačství (čl. 33 b). Migranti by pak měli sami dostat nástroje k tomu, aby si sami mohli (na hostitelský stát) stěžovat.

Vytvoření svobodné diskuze si Pakt představuje tak, že stát bude prostřednictvím nově vytvořených orgánů dohlížet na správnou terminologii týkající se migrantů a „vychovávat“ média. Naopak médiím, o kterých se řekne, že šíří diskriminaci migrantů, se má odepřít financování z veřejných zdrojů.

Takové obvinění by mohlo klidně padnout i v případě, když by někdo po teroristickém útoku arabských islámistů řekl, že to byli arabští islámisté. To ukazuje již teď německá a britská praxe, ale také čl. 33 d), který zakazuje „etnické a náboženské profilování“.

Do škol se má dle čl. 31 i) zavést výuka o migraci.

Založeno na lidských právech

Aby nový pakt vypadal, jako že je založen na právu, odkazuje se v něm průběžně na blíže neurčená „lidská práva“. Vše musí být „human-rights-based“. Zdání, že jde o propojený systém, má pak zajišťovat monolitický výčet všech možných lidskoprávních dokumentů OSN, který je uveden v úvodních Zásadách.

Tady jsou uvedeny základní instrumenty od Deklarace z roku 1948, přes mezinárodní pakty z roku 1966 až po ty, které vznikly po roce 2000. Pakt přehlíží, že v tak dlouhém období se pojetí lidských práv v těchto dokumentech měnilo. Už Deklarace z roku 1948 a Pakty z roku 1966 jsou v rozporu, jelikož Pakty pojaly většinu práv kolektivisticky, jako práva národů. Některé věci – třeba práva dítěte, ochrana před mučením apod. jsou chráněna několika různými pakty z různých epoch. Ačkoliv angličtina umožňuje vytvořit sousloví „human-rights-law“, není to systém.

Zásadní úlohu má mezi nimi "právo na soukromí" (right to privacy), které se nepřímo objevuje jen v nezávazné Deklaraci z roku 1948 v čl. 12, ale v žádném z návazných nástrojů OSN na ochranu lidských práv není. V tomto Globálním Paktu je ale právo na soukromí migrantů základním principem, který by znemožňoval jejich efektivní identifikaci a ztížil ukládat jim jakékoliv povinnosti. Paktem by význam práva na soukromí v mezinárodních nástrojích OSN výrazně stoupl. 

Navíc tento Globální pakt obsahuje místo právních norem řadu popisných pasáží, která s právem nemají nic společného. Je to vlastně popisování skutečnosti, jakýsi historický výklad povýšený na závaznou právní normu. Tím tuto oblast mezinárodního práva jen ještě víc zamlží.

Co když by tato nařízení někdo nedodržoval? Ačkoliv v úvodních zásadách je řečeno, že tento Pakt je nezávazný, obsahuje řadu závazků k uzavření dalších smluv, k vydání nových zákonů podle vzorů diktovaných OSN, k podrobení se kontrolám. Ano, zatím nad dodržováním Paktu nebdí žádné mezinárodní soudy, ale to neznamená, že je Pakt nezávazný. Navíc už sám Pakt obsahuje formulace, které vytvoření mezinárodních dohlížecích orgánů předpokládají. Takže jednou to bude i vymahatelné.

V 15.31 doplněna pasáž o právu na soukromí.