Jak jsem hledal ukrajinské dějiny svobody

Je Ukrajina nacionalistická, nebo demokratická? Zajímá ukrajinské historiky jen „nezávislost“, nebo i „práva a svobody“.

Vše, co vydává náš historický časopis Opera historica, posílám na profesionální web amerických historiků H-Net, aby se to dostalo do světa. Stejně jsem postupoval, když jsem na jaře 2022 sepsal stručnou historii ukrajinských svobod 17.-19. století. Když jsem to poslal na diskuzní sekci odborníků na Ukrajinu, narazil jsem. Poslali mi to zpátky se žádostí, abych doplnil vysvětlení, v čem je historie svobod na Ukrajině vědecky přínosná.

Základní zdroje

V tu chvíli – bylo to v červnu 2022 – jsem ale neměl čas něco doplňovat, protože jsem právě byl na Ukrajině. Já jsem totiž vzal válku na Ukrajině opravdu vážně. Od února jsem začal z internetu stahovat ukrajinské knížky o historii, hledat odborné časopisy i jejich profesní weby. Ze všeho jsem udělal takový hezký přehled zdrojů, který je na webu našeho historického časopisu k veřejnému užívání. Můžete si tam něco najít i vy. Na jaře jsem už měl těch zdrojů tolik, že jsem z toho udělal blog s názvem Milestones of Ukrainian Independence and Freedoms, kde je celá historie ukrajinského politického myšlení i se zdroji, od Pylypa Orlika až po Otto Eichelmanna, jenž svůj návrh ústavy sepsal už v československé emigraci.

Lhostejnost Západu, aneb tuhle historii si musíme vybádat sami

A to jsem poslal těm Američanům. Ale jak jim mám vysvětlit, že to je nové, přínosné, aniž bych je nějak urazil? Američany totiž už žádné historie svobod nezajímají. Levicoví akademici podporují sice Ukrajinu, ale nezajímá je, za co Ukrajina bojuje. Navíc se na první pohled zdá, že Putin vyčítal Ukrajině totéž, co američtí levičáci obecně východní Evropě: že je nacionalistická.

Ve skutečnosti ale ukrajinští historici mají o historii svobod a občanských práv stejný zapálený zájem, jaký jsme mívali my těsně po Sametové revoluci. Ukrajinci si nejvýš cení nezávislosti a vlastního státu, v USA už je stát staromódní překonaný koncept. Nemohl jsem pořád přijít na to, jak Američanům kulantně říct, že v tomto ohledu mi jejich přístup nestačí. Nakonec jsem v srpnu sepsal toto zdůvodnění:

„Většina materiálu na internetu je zaměřená na dějiny ukrajinského národa, jazyka a nezávislosti. Anglickojazyčná Encyclopedia of Ukraine, kterou vydává univerzita v Edmontonu, je závislá na sovětských encyklopediích. Z toho důvodu může být tato krátká historie ukrajinských svobod, jež je založená na postsovětské historiografii, přínosná dokonce i pro vědecký výzkum Ukrajiny.“

Pak jsem čekal, co se bude dít. Říkal jsem si, tohle neskousnou, vždyť jsem zde poukázal na jistou nedostatečnost prestižní internetové Encyclopedia of Ukraine, z níž západní historici vychází! A co se nestalo, bez řečí mi to publikovali.

Zpráva o ukrajinské historiografii

Mezitím jsem se ale i já dostal dál. Chtěl jsem mít aktuální a kompletní přehled o tom, jaké jsou názory současné ukrajinské historiografie, zda je dějiny jejich svobod vůbec zajímají a jak se u nich diskuze vyvíjela od pádu SSSR až po dnešek. Ambiciózní?  Ano, ale prostě jsem to chtěl vědět.

Takže jsem v červnu vyrazil na Ukrajinu. Mnohosvazkové dějiny ukrajinského parlamentarismu, jež sepsal Oleksij Vynničenko a spol., se totiž nedaly doručit poštou! Tak jsem doma oznámil, že si je musím jet vyzvednout do Kyjeva osobně. Manželka se na mě dívala, jako bych se zbláznil. Musel jsem si vyplnit pojištění, které zahrnuje i převoz rakve zpátky domů. Ale udělal jsem to, a vyrazil. Rus tehdy právě vyklidil kyjevskou oblast a přesunul se na východ. To jsem musel využít. O cestě tu psát nebudu, ale uzavřu, že výsledkem je přehledový článek Does Ukraine Have a History of Liberties?, který jsem dal do čísla Opera historica 2022/1.

Zakladatelé nezávislé kozácké Ukrajiny

Zjistil jsem, že ukrajinská historiografie procházela podobně dramatickými přechody, jako my. Předně radikálně přehodnotili své někdejší „znovusjednocení s Ruskem“, jehož měl docílit Bohdan Chmelnický při svém povstání proti Polsko-litevské republice 1648-1654. Údajně se Chmelnický nechtěl spojovat s Ruskem, ale chtěl nezávislou Ukrajinu. Chmelnický z toho tedy vyšel dobře. Pořád se mu staví pomníky, tentokrát už ale jako zakladateli nezávislé Ukrajiny.

O odtrhnutí od Ruska se pokusil až hejtman Ivan Mazepa, který se proti Rusku spojil se švédským králem Karlem XII. Bohužel je car Petr I. rozdrtil oba v bitvě u Poltavy roku 1709, která má v ukrajinské historii stejný význam, jako pro nás bitva na Bílé hoře. Přehodnocení hejtmana Mazepy je další dramatická změna. Už není národním zrádcem, ale prvním bojovníkem za obnovu nezávislosti Ukrajiny.

Až potud by to ale vypadalo jako konvenční nacionalistické dějepisectví. Jenže po roce 1996, kdy Ukrajina schválila svou ústavu, vnesla do historie nový prvek, a to historii konstitučních svobod. Při hledání počátku svobod totiž právní historici kápli na dokument, který vytvořil Mazepův nástupce, hejtman Pylyp Orlik. V exilu v osmanském městě Bandery přijal roku 1710 hejtman i staršina jakousi novou úpravu vzájemných vztahů, která začala být považována za první ukrajinskou ústavu.

Ukrajinská prvenství

A to zřejmě nejen první ústavu na Ukrajině ale i na světě. Jak asi tušíte, od toho momentu to Ukrajinci začali trochu přehánět. Soudce ústavního soudu Oleksandr Mikolajevič Mykolenko ve svých dějinách ústavy přinesl celou řadu ukrajinských prvenství: Ukrajinci předehnali Hobbese, Lockea i Montesquieua, a to většinou ve vynálezu svobod, která se těmto myslitelům ani nepřipisují. Stejně optimističtí jsou i jiní autoři. Přínosné ale je, že vytvořili zafixovanou sérii polsko-ukrajinských politických myslitelů od 16. do 17. století, kteří se tématům náboženských a jiných svobod skutečně věnovali.

A to je změna, pokud uvážíme, že za sovětské éry se zmiňoval jen obhájce absolutismu Feofan Prokopovič!

Samozřejmě nejčestnější místo náleží hejtmanu Orlikovi, jehož socha zdobí prostranství před ukrajinským vrchním soudem v Kyjevě. „Ústava Pylypa Orlika“ požívá na Ukrajině stejné úcty, jako Deklarace nezávislosti v USA.

Polsko nebylo zas tak špatné

Podobně jako my přehodnotili naši existenci v rámci habsburské monarchie, přehodnotili i Ukrajinci své soužití v rámci Polsko-litevské republiky. Dřív se to bralo tak, že Poláci Ukrajince utlačovali a jen znovusjednocení s Ruskem jim otevřelo dveře ke svobodě. Teď si Ukrajinci přiznávají, že Ukrajina patřila k Polsko-litevské republice, že tam získali první zkušenosti s parlamentarismem, veřejným politickým životem atd. Pravobřežní Ukrajina, která zůstala součástí Polska, byla dřív ignorovaná, protože existovala „ve špatném státě“. Teď se role Polska hodnotí pozitivněji.

Ale zrovna tak se vnucuje otázka, zda nepřehodnotit i působení neúnavných kozáckých bijců, kteří Polsko-litevskou republiku rozvrátili zevnitř a pomohli tak Rusku. A připomínám, že Ukrajinci se vzbouřili ještě v době prvního dělení Polska, v povstání zvaném koliščizna roku 1768. Navíc kozáci při žádném ze svých povstání nešetřili životy civilistů, zejména hromadně vyvražďovali Židy. (Judaismus zakazovala i „Ústava Pylypa Orlika“). S těmito palčivými otázkami se skvěle vypořádala Natalie Jakovenko v knize Nárys dějin Ukrajiny z roku 1997, která vznikla jako projekt polsko-ukrajinské spolupráce. Ta by mohla sloužit za vzor i pro nás. Je to chytrá práce, Jakovenko ji podložila svéráznou filozofií realismu, kterou rozebírám v tom článku.

Jakovenko se obrací i ke vztahu k Tatarům a upozorňuje, že kozáci byli vlastně takovými jejich imitátory: holili si hlavu na tatarský způsob, oblékali se jako oni, žili ve stepi, jezdili na koních a dokonce prý většinou tatarsky i mluvili.

Mlčení o životě v Rusku

Zato o epoše „po ztrátě nezávislosti“, kdy se z Ukrajiny stala součást Ruska, už historici tolik nepíšou. Přesto se tenkrát pracovalo třeba na kodifikaci ukrajinských zákonů. Tím skutečně předběhli jiné evropské země, ale nepíše se o tom. V době zákonodárné komise carevny Kateřiny Veliké sepsal Ukrajinec Jakiv Kozelskij zajímavou filozofickou práci o právech a svobodách, která vycházela z francouzských materialistů. Ale o něm se psalo naposledy za sovětské éry. Nezávislá Ukrajina považuje za největšího národního filozofa Hrihorije Skovorodu, který se vyznamenal kultivací ukrajinského jazyka. Konečně za cara Alexandra I. působil na Univerzitě v Charkově německý učenec Johann Baptist Schad, který pro Ukrajince shrnul zásady sekulárního přirozeného práva, ale o něm se píše spíš v Německu.

V čem se ukrajinská historiografie zásadně odlišuje od ruské, je právě ta orientace na dějiny svobod. Až do roku 2014 jsem často jezdil do Ruska, četl jsem ruskou historiografii. Ani ruská historiografie není tak sebechvalná, jak si myslíme, je velmi sebekritická, ale takovýto zápal pro historii svobod u Rusů nenajdete.